Oblastní charita Ústí nad Orlicí nabízí lidem s různými druhy postižení službu osobní asistence. Osobní asistenti pomáhají klientům žít podle svých přání a potřeb všude tam, kde se pohybují. Napomáhají udržovat nebo rozvíjet jejich schopnosti, podporují jejich sociální vztahy, samostatnost a nezávislost. Nabízíme vám jeden z příběhů osobních asistentů.
Johanka z České Třebové je po mozkové obrně. Je omezená v pohybu, neudrží stabilitu, ale mentálně je naprosto zdravá. Poslední rok ve školce strávila s osobní asistentkou Charity, paní Michaelou Studenou. Ta se jí věnovala celým svým srdcem, vznikl mezi nimi hezký vztah a za rok ve školce udělalo děvčátko velké pokroky. Paní Studená o tom říká: „Když Johanka nastupovala do školky, byla stydlivá, kreslila jak tříleté děcko, styděla se za to, že jezdí v kočárku. Školka ale Johance hodně dala. Naučila se vybarvovat, malovat štětcem, stříhat, jíst příborem, naučila se dopravní značky, rozpoznávat geometrické tvary, má i hudební nadání… Na konci školního roku patřila k nejlepším předškolákům. Je milá a také děti ve školce se k ní hezky chovaly.“
Paní učitelka ve školce sice vždy nabízela Johance možnost si odpočinout, kdyby na určitou činnost nestačila, ale ona se snaží dělat všechno to, co ostatní děti. Řekne: Jdeme! A jde se… Nejprve za dětmi zaostávala, ale teď už dělá všechno stejně rychle jako ony. Cvičí, maluje, chodí na procházky, do divadla nebo na florbal. Paní Michaela dělá všechno s Johankou, podporuje ji v pohybu, přidržuje při rozcvičce, cvičí s ní jemnou motoriku. „Johanka má více postiženou pravou stranu, takže je orientovaná spíše nalevo, ale umí zapojit obě ruce,“ říká osobní asistentka, „když drží tužku v pravé ruce a ptám se jí, proč nepíše levou rukou, tak mi odpoví: „Když ona ta levá teď spí, tak musím kreslit pravou.“
Maminka Johanky, paní Helena, připojuje další zkušenosti: „Třeba když sedíme v šatně, zdraví nás děti i rodiče, ten rok ve školce byl prima. Jsem samoživitelka a na všechno jsem sama, takže za ten rok jsem si příjemně odpočinula. Byla jsem už hodně vyčerpaná a vyhublá…“ říká paní Helena, a těžko si představuji, jak vypadala loni, když měla o 13 kg míň. A Johančina maminka pokračuje: „Míša to s dětmi moc umí a jsem jí velmi vděčná za to, jak se dcerce věnuje… Někdy mám samozřejmě chvíle, kdy na mě jde deprese, ale pak si řeknu, že jsou na tom děti ještě daleko hůř a jdeme zase dál. Škoda, že můj příjem nestačí na to, abych si dovolila mít osobní asistentku déle. Ve školce byla Johanka jen 4 hodiny denně, na víc jsem neměla. Ale i to jí přineslo velký užitek. Míša má dobré srdce a stala se s celou svou rodinou našimi přáteli.“
Na otázku, jak se k Johance okolí obvykle chová, její maminka říká: „Ve školce se k ní všichni chovali velmi hezky, ale chodili jsme do jednoho kroužku, kde se k ní děti chovaly ošklivě. Ty děti za to vlastně nemohou, hodně záleží na rodičích, jak si s dětmi povídají, a jak jim to vysvětlí. Myslím, že různě postižené děti by měly být v kolektivu zdravých, pokud to jen trochu jde. Je to prospěšné pro obě strany. Zdravé děti se naučí respektovat nemocné děti, pomáhat jim, komunikovat s nimi a nemít před nimi ostych nebo opovržení. Postižené děti se zase od těch zdravých hodně naučí, ony je táhnout dopředu a díky nim dělají velké pokroky.“
A jaký bude další osud Johanky a její osobní asistentky? Johanka nastoupila v září do první třídy. I tam ji bude doprovázet paní Michaela. Už ne jako osobní asistentka Charity, ale jako školní asistentka pedagoga s doplněným pedagogickým vzděláním. Charitu sice, bohužel, opustí, ale co je nejdůležitější: Johance bude stále nablízku…
/IM
