Jsme si teď s tátou mnohem blíž

Paní Milada Truncová z České Třebové se stará o svého tatínka (74) od r. 2011. Předtím prošel několika domovy důchodců a léčebnami dlouhodobě nemocných, až se jeho dcera rozhodla k vážnému životnímu kroku - opustit zaměstnání a zůstat s tatínkem doma.

Co jste při svém rozhodování zvažovala?

Tatínek byl nemocný dlouhodobě. Po smrti maminky v r. 1999 se jeho stav začal horšit. Nebylo to s ním nikdy jednoduché, má svou povahu, a zpočátku jsem si vůbec nedokázala představit, že bych s ním byla doma. Neměli jsme mezi sebou ani nijak dobrý vztah, nevěděla jsem, zda bychom to zvládli finančně… Těch nejistot bylo dost.

Co k vašemu rozhodnutí přispělo?

Ptala jsem se jedné paní, která se doma starala o maminku, co tato péče obnáší. Ona mi říkala, na co se mám připravit. Paní doktorka mi doporučila Charitu, o které jsem sice měla povědomí, ale nevěděla jsem, jak konkrétně pomáhá. Nebyla jsem spokojená s péčí v ústavech, které táta prošel. A protože sama rodinu nemám, mé rozhodnutí to usnadnilo… Určitě to nemůže dělat každý, ale já jsem spíš samotář, takže mně to nevadí.

Jak je na tom tatínek zdravotně?

Než spadl v r. 2014 z invalidního vozíku, dokázal se ještě najíst. Sice už neuzvedl hrneček a dělalo mu potíže zvednout chleba, ale šlo to. Po tom pádu se jeho stav hodně zhoršil. Zlomil si tři žebra, dostal zápal plic, byl dlouho v nemocnici na ARO na dýchacím přístroji, a nějaký čas byl také na DIP/dlouhodobá intenzivní péče/, kde se podařilo upravit dýchání bez podpory přístroje. No a pak už se nezvedl. Teď je nepohyblivý, v pokročilé demenci, má cukrovku, ischemickou chorobu, tracheostomii a peg.

Co obnáší vaše denní péče?

Těch úkonů je hodně. Každé tři hodiny dávám umělou výživu s tekutinami/6x denně/, léky. Měření tlaku, teploty, glykémie, inhalace podle potřeby. Sestřičky chodí dvakrát denně. Ráno ošetřují tracheostomii (vyústění otevřené průdušnice na povrch těla) a peg (sonda k podávání umělé výživy), měří tlak a saturaci, dvakrát denně ho polohujeme. Po 4 hodinách ho vracím zpátky do polohy na zádech a samozřejmě hygiena, a jednou denně umýt celé tělo. Jednou za 5 týdnů sestřičky vymění tracheostomii, takže nemusíme do nemocnice. Ještě se musí odsávat sputum/hleny/podle potřeby. Kdykoli se můžu zeptat na cokoli, co nevím.

Na co jste si za ty roky doma přišla vy sama?

S nemocnými doma musíte jednat jako s dětmi, ale zároveň jim pořád dávat najevo, že jsou lidi. Nechat je rozhodovat o tom, co můžou rozhodnout - jestli chtějí poslouchat rádio nebo mít otevřený okno apod. Pořád s nimi jednat s úctou, i když jejich rozumové schopnosti už nejsou dobré. Protože taťka má tracheostomii, nemluví zřetelně, jen šeptá, je mu těžko rozumět. Někdy je vyděšený, a musím ho uklidnit, někdy v noci nespím, protože mě budí jeho kašlání. Za tu dobu jsem se naučila odezírat ze rtů. Když si nerozumíme, tak třeba řeknu, ať mrkne, pokud souhlasí. Tomu rozumí.

Jak vnímáte službu Charity?

Velmi dobře. Když se někdo rozhodne pečovat o své blízké doma i v tak vážném zdravotním stavu, nemusí se bát, protože Charita mu pomůže. Sestřičky mi pomáhají nejen fyzicky a odborně, ale i psychicky – vím, že na to pečování nejsem sama. Když si nevím rady, můžu se zeptat jich, a nemusím zrovna k lékaři. Mají hodně zkušeností.

Co byste poradila lidem, kteří zvažují péči v domácím prostředí?

Aby se toho nebáli. Domov se nedá nahradit. Pacienti doma pookřejou, a i když třeba už moc nevnímají, tak vědí, že nejsou odhození, že na nich pořád někomu záleží. Ten, kdo pečuje, musí opravdu chtít, musí mít zájem, trpělivost a do značné míry zapomenout na sebe… Kdyby to někomu vadilo nebo si vyléval zlost na pacientovi, tak to nebude fungovat. Těm co se rozhodnou jít po této cestě přeju, aby nelitovali svého času, protože to něco přinese i jim. Je to služba, i když mnohdy těžká, a ušlechtilý čin. Také je potřeba šetřit síly a myslet i na to, že o člověka doma budete pečovat třeba i víc let, a že zdravotní stav se pravděpodobně zhorší. Určitě se vám změní život…. My jsme si teď s tátou mnohem blíž. Kolikrát se spolu nachechtáme až hrůza, a to předtím nějak nešlo…

Nelitujete svého rozhodnutí? Nemáte pocit, že vám něco uniká?

Vůbec toho nelituju. Náš vztah s tatínkem se právě díky tomu hodně zlepšil. Nelituju toho. Samozřejmě na mě někdy dolehnou chvilky, kdy mi vadí, že nemůžu jít, kam chci a kdy chci, a připadám si na spoustu věcí sama. Můj bratr mi sice občas pomůže, ale ta všednodennost někdy dolehne, obzvlášť když je člověk fyzicky nebo psychicky unavený. Ale to je normální. Já si neumím představit chodit do práce, a ještě pečovat o taťku, to by bylo náročné. Už mám zavedený nějaký režim, musím se taťkovi v mnohém přizpůsobit, ale najdu čas i na knížku nebo procházky se psem. Nemám vlastní rodinu, ani jsem se nijak profesně nevypracovala, ale tohle mě naplnilo. Vím, že jsem ve svém životě udělala něco užitečného. Někdo přivede na svět nový život, já pomáhám společně s Charitou jednomu člověku v důstojném odchodu ze života. Ani jsem nevěděla, že Charita má i domácí hospicovou péči - to je moc dobrý, když můžou lidi umřít doma. Je to posun. Máme tak moderní dobu a kdejaké špičkové technologie, ale lidi umírají stále sami v nemocnicích. To, že člověk může zemřít doma, velmi oceňuju.

DSCN6909/IM