25. listopadu 2022 Aktuálně z naší Charity

Co je Adaptační skupina a jak pracuje

Adaptační skupina, která funguje na katolické faře v Letohradě, má za sebou více než půlroční práci, a tak se pojďme trochu ohlédnout.

Oblastní charita pracuje od samého začátku válečného konfliktu pro uprchlíky z Ukrajiny, kteří jsou na území našeho okresu. Jedním ze způsobů pomoci bylo zřízení Adaptační skupiny v Letohradě.

Skupinu zřídila Oblastní charita Ústí nad Orlicí spolu s letohradskou farností v květnu 2022. Jejím smyslem je zejména podpořit adaptaci a socializaci ukrajinských dětí na české prostředí, podpořit rozvoj jejich jazykových dovedností, zejména řečových v českém jazyce, připravit děti na nástup do českých škol, podpořit duševní pohodu a duševní zdraví dětí. Adaptační skupina mohla vzniknout díky podpoře Ministerstva vnitra, od kterého Charita získala finanční prostředky na úhradu mzdy dvou ukrajinských učitelek, počátečního vybavení v podobě skříněk, matrací, dek, peřin, povlečení atd. Organizaci v této její činnosti podpořilo také Město Letohrad. Oblastní charita hradí letohradské farnosti nájem z prostor na faře a náklady na energie. Pan farář Karel Dvořák dětskou skupinu na faře vítá. Je rád, že fara žije a slouží druhým. Za provoz Adaptační skupiny odpovídá Štefan Čanda.

Bez vydatné pomoci dobrovolníků by to nešlo

Do práce Adaptační skupiny „RAZOM-SPOLU“ se ihned zapojilo množství dobrovolníků z farnosti. Někteří připravovali dětem jídlo, mladé maminky se svými dětmi vymýšlely program. „Společně jsme se domlouvaly na tématech, kterými děti zaujmout. Společně jsme vymýšlely, co přesně který den budeme s ukrajinskými dětmi dělat, aby aktivity byly různorodé. Dvě z maminek měly pedagogické vzdělání, takže program byl vždy na profesionální úrovni. Další měly zkušenost s vedením dětí ve skautu, takže práce s dětskými skupinami nám nebyla vůbec cizí,“ popisovala Eliška, jedna z maminek.

Když se lidé potkají při práci, obvykle je to hodně spojí, a to se stalo i v případě českých maminek. Lidé, kteří by se jinak blíž nepoznali, vytvořili dobrou partu. Skamarádily se a společně s ukrajinskými učitelkami se schází i bez dětí, aby si mohly v klidu promluvit. Už navždycky o sobě budou vědět.

V Adaptační skupině pracují dvě ukrajinské učitelky. Samy bydlí v Letohradě se svými dětmi - Marina má tři děti, Světlana dvě. Od listopadu se jim podařilo zajistit samostatné ubytování, takže z internátu odešly s dětmi do bytu, kde budou mít víc soukromí. Obě se intenzivně učí český jazyk. Protože mluví s dětmi mateřskou řečí, a protože samy utekly před válkou, rozumí nejvíc duši svých malých svěřenců. Dokážou být na děti přísné, a zároveň srdečné. Umí vycítit, kdy je dětem smutno, kdy potřebují přitulit a pochovat. Vědí, kdy za dětským vztekem je úzkost z toho, co zažily, nebo smutek, protože nemohou být u táty, se kterým si nedávno telefonovaly. 

Od září vytváří program ukrajinské učitelky

Náročné to měly paní učitelky i pomáhající maminky o prázdninách, kdy do Adaptační skupiny chodilo najednou až 16 ukrajinských dětí školního i předškolního věku a k tomu další děti českých maminek. Naši dobrovolníci podnikli o prázdninách s dětmi výlet do pražské ZOO, na koupaliště anebo je pozvaly k sobě domů, aby ukrajinské děti viděly životaběh českých rodin.

Od září většina dětí nastoupila do škol. Dobrovolníci chodí do Adaptační skupiny stále, ale program si už začaly tvořit ukrajinské paní učitelky. Přestože ani jedna není původní profesí učitelka, obě už zvládnou děti ve skupině i bez soustavné pomoci českých maminek. Ve středu mají třeba výtvarnou činnost se Zdeňkou, ve čtvrtek chodí děti do charitního Rodinného centra Mozaika na zpívánky. Pravidelně tam za dětmi dochází také učitelka češtiny. Aktivity se rozšiřují, a vítají se i nové nápady, co s dětmi podniknout.

Adaptační skupina umožňuje ukrajinským uprchlíkům žít normální život. Umožňuje ženám chodit do práce, mít smysluplnou činnost, která se pozitivně odrazí na jejich psychice. Umožňuje dětem, které utekly před válkou, aspoň trochu normální dětství - chodit do „školky“, hrát si, rozvíjet se, mít kamarády. Umožňuje jim zažívat malé radosti, když na tu velkou radost – svobodnou Ukrajinu a shledání se svými tatínky a muži – si musí zatím počkat. „Stačí zavolat domů, zjistit, co kde Rusové vybombardovali, a to je zase psychicky srazí,“ vyprávěla učitelka Marina. Největšími obětmi války jsou vždy ti nejslabší – ženy a děti. Ukrajinci jsou ve válce. My, kdo žijeme ve svobodě a míru, můžeme některým z nich pomoci zmírnit důsledky tohoto stavu. Adaptační skupina je jedním ze způsobů a stojí za ním nezištná práce řady lidí. Je tou pomyslnou kapkou v moři - kdyby nebyla, chyběla by tam.