1. října 2020
z naší Charity
Co dáš, to dostaneš Marcela Jetmarová z Vysokého Mýta doprovázela ke konci života svého partnera Jaroslava. V posledních dnech využila i služeb Domácího hospice Alfa-Omega.
Co dáš, to dostaneš
Marcela Jetmarová z Vysokého Mýta doprovázela ke konci života svého partnera Jaroslava. V posledních dnech využila i služeb Domácího hospice Alfa-Omega.
Onkologické onemocnění propuklo u Jaroslava v roce 2004. Byl ale svědomitý pacient, a tak se vše dařilo zvládat až do roku 2017, kdy se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Na Vánoce 2018 se vrátil z nemocnice s jasnou diagnózou, která mu ale nebránila dál milovat život, jak uvádí paní Marcela: „Jarda tu nemoc nebral na vědomí. Věřil, že se uzdraví. Jezdil na kontroly, měl za sebou dvě dávky ozařování, bral léky na bolesti. Nemoc se naplno rozjela v roce 2019, ale ještě v lednu 2020 jsme byli na plese Karosy, protože Jarda tam dělal ve vývoji autobusů. Pak už to bylo náročné.“
V červnu 2020 podstoupil Jaroslav tři dávky ozařování, které v jeho věku 80 let nebylo bez rizika. Jednoho rána se pak už nepostavil na nohy. Jaroslav byl velký bojovník, ale věděl také o své prognóze, jak vzpomíná Marcela Jetmarová: „Prosil mě, ať ho nikam nedávám, že by chtěl zůstat doma. Se vším mi hodně pomáhal, do poslední chvíle spolupracoval - zvedal se v posteli, při přebalování, při krmení… Když měl velké bolesti, že jsem na něj nemohla ani sáhnout, zařídili jsme polohovací postel a Charitu. Sestřičky z hospice k nám začaly jezdit 18. června, tlumily mu bolest, zkontrolovaly jeho stav. Těšil se, až přijdou, vtipkoval s nimi…“
Doprovázení umírajícího je náročná, 24hodinová služba. Odložit své potřeby a věnovat se pouze jemu. Své o tom ví i paní Marcela: „Jarda byl vděčný, že mu věnuju čas a že může být doma. Hodně se potil, tak jsem ho pořád přestrojovala a převlékala postel – třeba třikrát denně. Stále měl chuť k jídlu, takže jsem mu vařila, co měl rád. Snažila jsem se, aby byl stále čistý, oholený, voňavý – jak byl zvyklý celý život. Kupovala jsem mu kytice do vázy, protože z nich měl radost. Dělala jsem mu pomyšlení. Žili jsme ze dne na den, protože jsme nevěděli, který den bude poslední. Byli jsme spolu třicet let a stále mi ukazoval, jak mám milovat život. Říkal mi, ať to nevzdávám a jdu dál…“
Jaroslav Mencl zemřel 3. srpna doma a v klidu. Tak si to přál, a tak to díky domácímu hospici bylo možné. Paní Jetmarová prošla novou životní zkušeností, kterou hodnotí jako smysluplnou a důležitou: „Ta služba mě velice oslovila a naplnila. Bylo to intenzivní, náročné, ale zároveň mě to naplnilo velkou pokorou k tomu člověku a k této práci vůbec. Vidím, jak je to důležité. Až si odpočinu, chtěla bych se hospicové myšlence věnovat dál a zapojit se nějak prakticky do služby umírajícím. Jarda mi stále říkával: ‚Co dáš, to dostaneš,‘ a touto službou mi jeho slova došla nejen do hlavy, ale i do srdce. Bylo to těžké, ale děkuju za to.“
Téma umírání není populární, protože je smutné. Ale je důležité o něm mluvit. Počítat s tím, že život každého z nás jednoho dne skončí a naplnit svůj život vděčností. „Všichni zestárneme. Všichni budeme na smrtelné posteli potřebovat podporu a lásku, abychom nebyli sami,“ uzavírá Marcela Jetmarová.