7. července 2021
z naší Charity
Rozhovor s vedoucí střediska Domácí zdravotní péče Lanškroun Gabrielou Smolákovou.
Gabriela Smoláková pracuje jako zdravotní sestra v Domácí zdravotní péči Lanškroun od roku 2010. Tři roky po svém nástupu se stala i vedoucí sestrou.
Jak se za těch deset let změnila vaše práce?
V minulosti jsme dělali kromě ošetřovatelské služby i pečovatelskou a hospicovou. To bylo hodně náročné. Tyto dvě služby jsou teď odděleny, takže my se můžeme věnovat opravdu jen té své zdravotnické specializaci. Funguje to skvěle a spolupráce s městskou pečovatelskou službou i s naším Domácím hospicem Alfa-Omega je výborná.
Co konkrétně u pacientů děláte?
Převazy, odběry, aplikace injekcí, inzulínu, infuze, cévkování, péče o porty, picy, sondy, kontrolujeme zdravotní stav pacienta, tlak, glykémii, podporujeme rodinu a zaškolujeme ji do péče o pacienta.
Na jakém území působíte?
Kromě Lanškrouna dále Rudoltice, Ostrov, Luková, Damníkov, Lubník, Tatenice, Žichlínek, Sázava, Albrechtice, Dolní a Horní Heřmanice, Výprachtice. Na odběry jezdíme ještě do Čermné a Petrovic.
Kolik pacientů denně máte?
Na dvou až třech trasách kolem 40 pacientů.
Vždycky na charitních sestřičkách obdivuji, že k pacientům jdou s dobrou náladou a s úsměvem, přestože jsou třeba unavené. Jak to děláte?
V kolektivu mám samostatná děvčata, která mají ke své práci výborný vztah. Jinak by to ostatně ani nemohla dělat. Práce s lidmi je vysilující, navíc s nemocnými, kteří mají právo být nerudní nebo nervózní. Snažíme se s každým vyjít, i když někdy je to hodně náročné – uděláme kompromis, nabídneme jim pomoc. Mně osobně pomáhá i víra v Boha. Když jsem unavená, tak modlitba mě vždycky znovu „nakopne“. A v neposlední řadě máme všechny doma výborné rodinné zázemí. Máme úplné rodiny a dobré chlapy, kteří pro naši práci mají pochopení.
Už jsi zmínila váš pracovní kolektiv, jaký tedy je?
Skvělý. Dobrý pracovní kolektiv je pro práci naprosto zásadní. Musíme spolu hodně komunikovat, protože se vzájemně střídáme u pacientů, předáváme si informace, zastupujeme se. U pacienta nemůže jedna sestra říci něco, a druhá něco úplně jiného.
Komunikovat musíte nejen uvnitř pracovního kolektivu, ale jistě i s pacienty a jejich rodinami.
Ano, vlastně pořád dokola lidem vysvětlujeme stejné věci. Pacienta i pečující rodinu musíme uklidnit. Někdy se rodina z neznalosti vehementně brání něčemu, co by jim pomohlo – třeba si nechtějí půjčit polohovací postel. Tak s nimi dlouze diskutujeme. A když si pak postel půjčí, často nám řeknou: ‚Že my jsme to neudělali dřív!‘ Někdy to samozřejmě je trochu vysilující, ale zase jsme u kolektivu: tím, že to pak v kanceláři vzájemně se sestřičkami probereme, ulevíme si, a funguje to.
Však už starý Avicenna říkal svým žákům, že v lékařství jsou tři nejdůležitější nástroje léčení, a vyjmenoval je podle důležitosti: slovo, lék, skalpel.
Nejdůležitější je říkat lidem pravdu. Opatrně, pozvolna, ale pravdu. Slovo léčí a pravdivé slovo osvobozuje.
Denně zažijete spoustu lidských příběhů. Napadá tě teď nějaký konkrétní?
Ještě když jsme v minulosti dělali hospicovou péči a zemřel nám jeden pacient, tak jeho manželka nám pak říkala, že vždycky, když v neděli slyší kostelní zvon, vzpomene si na nás – charitní sestřičky. Od té doby, když slyším zvon, říkám si: ‚Někdo na nás myslí…‘
Přestože hospic už neděláte, se smrtí se občas setkáváte. Jak se s ní ty sama vyrovnáváš?
U nás umírají staří lidé. I když je to vždycky smutné, smrt starých lidí mi nevadí, je to přirozená součást života. Smrt dítěte bych ale nezvládla.
A jak se vaší služby dotkl ten poslední covidový rok?
Jsme rádi, že zase normálně pracujeme. Za březen-duben nám zemřelo 15 lidí. Někteří lidé naši péči nechtěli, protože se báli. Nemocnice neoperovaly. Výsledek byl ten, že jsme měli velmi málo pacientů. Naštěstí už nemocnice začaly normálně fungovat, takže zase propouštějí pacienty, kteří doma potřebují naši péči. Lidé se přestali bát. Teď je to dobré.
/IM