4. května 2021
z naší Charity
Hana Ďuránová nastoupila jako zdravotní sestra do Oblastní charity v roce 1997. Posledních pět let je na pozici vedoucí sestry Domácí zdravotní péče v Letohradě.
Jak se za těch 24 let změnila práce charitních zdravotních sestřiček?
Změnila se hodně. Rozšířila se působnost i celková profese. Oddělila se zdravotnická služba od pečovatelské, takže my už řadu let děláme jen zdravotnické výkony. Naprosto se změnilo materiální vybavení. Medicína jde dopředu mílovými kroky. Přibyly nové léčebné metody, postupy, prostředky, zdravotnické úkony. Pro pacienty je dnes léčba doma jednodušší, příjemnější a efektivnější. Pacient nemusí do nemocnice nebo k lékaři, protože my ho umíme ošetřit přímo u něj doma. Běžně pečujeme o PICC katetry, porty, stomie, močové cévky. Umíme úspěšně léčit diabetické defekty nohou, protože dnes existuje nepřeberné množství hojivých krytí, kdežto dřív na to byla jedna mast. To vše musíme znát, takže se neustále školíme a učíme nové věci. U nás je naštěstí výborný vzdělávací systém, jezdíme do školícího střediska NCO NZO v Brně, kde nabízejí širokou řadu kurzů. Anebo kurzy pořádají přímo firmy, které konkrétní zdravotnický prostředek nabízejí. A musím říct, že toho umíme docela hodně.
Když charitní sestřičky před 30 lety začínaly se svou službou, jezdily s batůžkem na kole. Dnes je jejich základním pracovním prostředkem auto a počítač?
Ano. Na kole jsem po vstupu do Charity jezdila ještě asi pět let i já. Zpočátku jezdily sestřičky na kolech po Letohradu a do okolních vesnic zajíždělo jedno auto, které jsme v Charitě v Letohradu měli. To už je samozřejmě dávná historie. Dnes má každá sestřička své auto, a bez aut by to vůbec nešlo, protože k pacientům vozíme spoustu potřebného materiálu. Teď máme nová, spolehlivá auta, se kterými se nebojíme ani v zimě do odlehlých koutů vesniček. Z toho máme velkou radost. No a stejně jako auto k nám samozřejmě patří i počítač. Bez toho už to nikde nejde.
Na jakém území zdravotnickou péči poskytujete a kolik máte pacientů?
Denně máme na čtyřech trasách kolem 40 pacientů, v pondělí až 50 pacientů. Jezdíme na území celého Letohradu, dále do Lukavice, Písečné, Žampachu, Hlavné, Nekoře, Horní a Dolní Čermné, Dolní a Horní Dobrouče.
Jaký máte v Letohradě kolektiv?
Naprosto výborný. Je nás tady osm sestřiček na 5,5 úvazku a rozumíme si výborně. Složení se moc nemění, ale když přijde někdo nový, zapadne mezi nás. Utužujeme kolektiv tím, že se scházíme, slavíme narozeniny nebo jdeme i se svými rodinami na výlet.
A jakou máte spolupráci s praktickými lékaři?
V Letohradě máme vynikající spolupráci se všemi lékaři. Jsou vstřícní a ochotní, mohu jim zavolat i o víkendu. Důležitá spolupráce je i s pečovatelkami – městskými i našimi charitními - a s hospicovou péčí. Všechno funguje na jedničku.
Dostáváte se do rodin a vidíte různé přístupy k pacientům. Jakou máte zkušenost s pečujícími rodinami?
Vzpomínám si na pacienta, ke kterému jsem jezdily ve dvou, protože péče o něj byla velmi náročná. Byl hodně těžký, měl na těle spoustu dekubitů. Než jsme ho ošetřily, převázaly a napolohovaly, trvalo to dvě hodiny, a bylo to vždy fyzicky náročné. Tady jsem nesmírně obdivovala rodinu, která o něj pečovala celodenně. Obecně ten přístup rodin je různý. My to tady máme dobré, protože na vesnici žijí rodiny často společně v jednom domě. To je bezvadné, protože se rodina může o svého blízkého postarat. Nejhorší je, když pacient bydlí sám a děti jsou daleko. Upřímně obdivuji každou rodinu, která se stará, protože to není jednoduché...
Baví vás pořád práce zdravotní sestřičky?
Za těch 24 let jsem neměla nikdy důvod, proč bych odtud odešla. Velice si cením našeho kolektivu skvělých děvčat. A samozřejmě práce mě baví stále. Pro nás pacient nikdy nebude jen rodné číslo, protože ho známe osobně, známe jeho rodinu, jeho domov a věci, které má rád. Ke každému pacientovi máme vztah.
Děkujeme za rozhovor.
