7. července 2021
z naší Charity
V Domácí zdravotní péči Ústí nad Orlicí jsme se sešli se čtyřmi sestřičkami. Katka Stará pracuje u Oblastní charity čtvrtým rokem, Radka Smolová třetím. Obě pocházejí z Ústí, takže často jezdí k sousedům a lidem, které už dávno znají. Markéta Lorencová dojíždí za prací čtvrtým rokem z Dolní Čermné. Andrea Krejčířová začínala jako zdravotní sestra v České Třebové. Když se před třemi lety sloučilo středisko Česká Třebová se střediskem Ústí n.O., přešla do Ústí, a před rokem se tam stala také vedoucí sestrou.
Někteří lidé nám říkali, že jsme sluníčka jejich životů
V Domácí zdravotní péči Ústí nad Orlicí jsme se sešli se čtyřmi sestřičkami. Katka Stará pracuje u Oblastní charity čtvrtým rokem, Radka Smolová třetím. Obě pocházejí z Ústí, takže často jezdí k sousedům a lidem, které už dávno znají. Markéta Lorencová dojíždí za prací čtvrtým rokem z Dolní Čermné. Všechny tři si práci pochvalují. Líbí se jim, že poznají nejen pacienta, ale i jeho domov a rodinu, mohou si s nimi popovídat, mohou pracovat samostatně a v klidu. Znají povahu i soukromí svých pacientů, takže řada lidí jim přiroste k srdci. Markéta navíc uvádí, že podle hesla: ‚Charitní sestra zaparkuje všude‘ se prý naučila s autem zajet na jakékoliv místo.
O něco déle, přesně deset let, je v Charitě Andrea Krejčířová. Ta začínala jako zdravotní sestra v České Třebové. Když se před třemi lety sloučilo středisko Česká Třebová se střediskem Ústí n.O., přešla do Ústí, a před rokem se tam stala také vedoucí sestrou. Andrei jsme se zeptali:
Jak se ti v Ústí pracuje?
Výborně, dva roky máme stabilní kolektiv, vycházíme si s děvčaty vstříc. Protože se dobře známe a víme o svých silnějších i slabších stránkách, máme rozdělenou agendu podle toho, co kdo rád dělá. Někdo má rád statistiku, Radka umí psát příběhy, když potřebujeme propagaci. Celkem nás je teď osm, a je to parádní. U pacientů se střídáme, aby se lidé na někoho z nás nefixovali, a abychom si od některých náročnějších pacientů i my odpočinuly. Navíc tak můžeme zhodnotit zdravotní stav pacienta vícero očima, vzájemně si pak sdělujeme své pohledy a domlouváme se. Když se sejdeme po denní trase v kanceláři, předáváme si zkušenosti a zážitky, vzájemně se podporujeme, je to pro nás i taková terapie. Po delší době, kdy se hledal způsob, jak bude Domácí zdravotní péče v Ústí a České Třebové fungovat, a kdy se hledali zaměstnanci, se teď našel ideální stav.
Kolik máte denně pacientů a na jakém území působíte?
Na 4-5 trasách máme denně kolem 70 pacientů. Naše území jsou města Ústí nad Orlicí a Česká Třebová, dále obce Dlouhá Třebová, Skuhrov, Rybník, Třebovice, Semanín, Kozlov, Svinná, Zhoř, Přívrat, Velká Skrovnice, Sopotnice, České Libchavy, Horní a Dolní Libchavy, Rviště, Říčky, Hrádek, Černovír, Řetová Řetůvka, Sloupnice.
Jak jste prožili ten poslední covidový rok, co se u vás změnilo?
Řekla bych, že díky covidu je teď práce zdravotní sestry víc oceňovaná mezi lidmi. Hodně pacientů nám za ten rok zemřelo, ale na druhou stranu byl o naše služby stále zájem. Pro některé pacienty jsme byly jediné, kdo za nimi chodil, protože rodina z obav o jejich zdraví jim zajišťovala jen nákupy na dálku. Ti staří lidé byli za naše návštěvy nesmírně vděční - říkali nám, že jsme sluníčka jejich životů. Měly jsme samozřejmě i covidové pacienty, ale díky brzkému proočkování jsme to dobře zvládly. Musím také zmínit naši vrchní sestru Renatu Prokopcovou, která nás v době covidové hned informovala o všem aktuálním, co se dělo a měnilo ze dne na den, takže i díky ní to u nás všechno fungovalo dobře i v této těžké době.
Co se změnilo za těch deset let, kdy jsi zdravotní sestrou v Charitě?
Velkým přínosem bylo oddělení pečovatelské služby od domácí zdravotní péče, takže my se už několik let můžeme věnovat jen své zdravotnické práci. V Ústí je teď pečovatelská služba charitní a městská, a spolupráce s oběma je bezvadná. Dávají nám třeba vědět, když si u pacienta všimnou nějakého defektu nebo zranění, vzájemně se domlouváme. Opravdu smekám před všemi pečovatelkami a jejich náročnou prací. Třeba jen přesunout pacienta z postele na vozík, převézt do sprchy, umýt ho a ustrojit, to je hodně náročné. Nám se tím pádem fyzicky usnadnila práce. Výborně se nám také spolupracuje s nemocnicí a naším Domácím hospicem Alfa-Omega.
Na druhé straně přibylo odborných úkonů. Před deseti lety jsme nevěděli, co je to port. Dnes běžně pečujeme o porty, piccy, různé vývody, cévky atd. Pro mě osobně se hodně změnilo, když jsem před rokem nastoupila na pozici vedoucí sestry. Přibylo hodně kancelářské práce, ve které se necítím úplně komfortně. Rozepisovat služby a trasy, plánovat dovolené a zástupy, vyřizovat korespondenci a mnoho dalšího. Ale díky tomu, že mi ostatní děvčata pomáhají, to zvládáme.
Přicházíte do různých domovů a rodin. Asi vidíte různé věci?
Lidé žijí opravdu různě – materiálně i lidsky. Někdo žije v dostatku a láskyplném prostředí rodiny, jiný žije nuzně a sám. My ale nemůžeme mít spasitelský komplex, a chtít měnit zvyklosti a prostředí našich pacientů. Když je pro někoho normální žít na hliněné podlaze a s deseti kočkami v bytě, respektujeme to. Asi už žádná domácnost nás nepřekvapí. K nezbytné výbavě charitní sestřičky patří psychická odolnost. Někdy je smutné vidět přístup rodiny, to je také velmi různé. Doba žene mladé lidi k samostatnému bydlení, což je na jednu stranu pochopitelné, ale na druhou stranu bohužel pak mnozí nejsou zvyklí postarat se o blízkého člověka. Doma to prostě neviděli, tak to přenechají instituci.
…….
Ústecké zdravotní sestřičky ještě pochvalně zmínily Láďu Biena, který jim vždy ochotně přispěchá na pomoc v případě automobilových poruch a nehod. Auto je pro charitní sestry základním pracovním nástrojem. Nejenže denně najedou třeba i sto kilometrů, ale v autě také relaxují. Klidné prostředí auta jim pomůže vyladit se na pacienta, ke kterému právě jedou, aby i jemu mohly darovat úsměv, dobrou náladu, vlídné slovo, a především profesionální zdravotnickou práci.
/IM
