Spadl ze mě velký kámen

Příběh rodiny, kterou mají v péči Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi (SAS)

Se sociální pracovnicí SAS Pavlou Skalickou vcházíme do bytu pana Josefa. Partnerka od něj odešla, odvezla veškeré zařízení z bytu, a jejich tři děti dostal on svěřené do péče. Terezka chodí do páté třídy, Lucka do třetí, Emilka je poslední rok ve školce. Pavla dochází do rodiny jednou za týden, asi rok a půl, a to na popud Ospodu, kdy se začala řešit péče o děti. Pán spolupracoval, takže díky tomu se věci daly do pohybu.

První je dnes doma Terezka. Sedí u stolu v kuchyni a maluje si. Pozdraví se s Pavlou, která si sedá za stůl a hned si spolu povídají, co nového ve škole a na kroužcích. Terezka živě a nenuceně vypráví, jak ji teď baví matematika, a že ve škole plánují přespávačku. Do toho mi tatínek vysvětluje, že Terezka má za sebou těžké období. Jednalo se o období, kdy se učitel vůči rodině i jejímu okolí choval neprofesionálním způsobem a měl na ně nepřiměřené požadavky. „Terezka měla problémy ve škole, ráno vždycky brečela, že nepůjde do školy. Byla nešťastná. Každý den jsme po škole dělali ještě dvě až tři hodiny domácí úkoly. Zvyšoval jsem na ni hlas. Byl to velký nápor. Vůbec jsem nevěděl, co s tím mám dělat,“ vypráví tatínek. V té době už pracovnice SAS docházela do rodiny, a proto začala situaci řešit s Pedagogicko-psychologickou poradnou a Ospodem. Díky aktivitě pracovnice a výborné spolupráci všech organizací se Terezku podařilo přeřadit do jiné třídy. Terezka také docházela do Krizového centra. Nyní je spokojená, nosí pěkné známky, v nové třídě má už spoustu kamarádů a s novou paní učitelkou si rozumí. Tatínek je rád, že se vše uklidnilo. „Spadl ze mě velký kámen. Viděl jsem, jak se Terezka trápí, a nevěděl jsem si s tím rady,“ dodává.

Dívčí hovory v kuchyni

Do bytu se vrátila Lucka a dědeček přivezl ze školky i nejmladší Emilku. Všechny tři se usadily ke stolu, malují a vystřihují obrázky. Kuchyní se nese hlasité švitoření a dohadování. Emilka vybarvuje omalovánky, které děvčatům přinesla Pavla. „Jednorožce a princezny zítra přinesu kámoškám do školky,“ vysvětluje Emilka. Přitom stihne bránit čtvereček čokolády, který snědla Terezka, ale patřil taťkovi. Tatínek ji ve snaze zabránit sporům smířlivě uklidňuje, že čokoláda mu nechutná.

Lucinku škola velmi baví. Baví ji také tanec, malování, čtení. Až bude velká, chtěla by být veterinářkou nebo kadeřnicí. I Terezka chce být veterinářkou. A jako by tomu rozuměl, z chodby přiběhne kocour, který si jí sedá na klín. Josef se domlouvá s dědečkem, kde a v kolik vyzvedne druhý den Emilku. Když se s dědou všichni rozloučili, vypráví pan Josef, jak se o něj jeho tatínek staral v době roční poúrazové neschopenky, kdy ho několik měsíců i myl a krmil mixovanou stravou. Teď pomáhá svému synovi dál, a když může, odveze třeba vnučky, kam je potřeba.

Děvčata se s Pavlou baví o všem možném. Pro Terezku je teď důležité a zajímavé téma ženství, takže má v Pavle tu nejlepší kamarádku na rozhovor. Tatínek je v tomto tématu naprosto bezradný, a tak je rád, že jeho dcera dostane informace z nejlepšího zdroje. Pavla mezi řečí upozorní děvčata, aby se šla převléknout, když přijdou ze školy, a aby si daly do vlasů sponky, protože lépe uvidí na výkres, který malují. S děvčaty mluví naprosto přirozeně, vedle praktických dotazů zjišťuje, co děti prožívají ve škole i volném čase, co je baví, jaké mají radosti a starosti.

Plánujeme volný čas

V rámci spolupráce rodiny se SAS řeší Pavla i trávení volného času. Během školního roku chodily Terezka i Lucka do nízkoprahového zařízení, kde mají různorodé aktivity. Naposledy vyráběly čokoládu. Je také nejvyšší čas řešit detailně letní prázdniny. Pavla s panem Josefem plánuje děvčatům tábory od Rodinného centra, se kterými už mají zkušenosti. Také napsala žádost do nadace „Patron dětí“, která může dětem tábory uhradit, když se za ně „patron“ zaručí, že rodina tuto podporu skutečně potřebuje. Tatínek tak bude moci velkou část prázdnin chodit do práce, aby zajistil rodinu. Dnes dostal pan Josef od Pavly za úkol vyplnit přihlášky na tábor, zajít na Úřad práce pro potvrzení pro děti a zavolat psycholožce.

Jsem moc vděčný

V čem rodině služba SAS nejvíc pomáhá? „Všechno zvládnout,“ odpovídá Josef. „Je toho hodně. Chodím do práce, do toho tři děti, a každé má své potřeby. Pro mě je těžké říct si o pomoc, ale paní Skalická mi se vším poradí a pomůže. Pomáhá mi zavést systém fungování domácnosti a zvládnout všechno, co mám. Nastavuje mi pravidla, radí mi s věcmi, které mám splnit nebo zařídit, pomohla mi i sehnat nábytek. Ale největší pomoc je kolem dětí. Já jsem chlap a spoustu věcí neumím. Paní Skalická je pro holky idol, věší se jí na krk, když přijde. Vzájemně se oblíbily. Se mnou si holky tak nepopovídají. Jsem za to moc vděčný. Nevím, kde bych byl, kdyby sem nechodila,“ dodává.

Josef je sám na tři děti. Má k tomu ale velké pomocníky – státní i nestátní instituce, které umí spolupracovat, a kde se setkal se vstřícným a lidským přístupem konkrétních odborníků, ať už to byl Ospod, Pedagogicko-psychologická poradna, Úřad práce, soudy, Rodinné centrum, Krizové centrum Charita. Sám se snaží dle svých schopností a možností, je ochotný učit se a nechat si poradit. A hlavně: má tři čiperné pomocnice, které mají své sny, a které na svého tátu nedají dopustit. Až se Josef naučí vše potřebné a postaví sebejistě na vlastní nohy, ukončí se i Sociálně aktivizační služba. Pavla sem přestane docházet, protože bude chodit do jiné rodiny, která potřebuje pomoc.

(Jména dětí byla změněna)