26. března 2020
z naší Charity
Renata Prokopcová je na pozici vedoucí sestry v Domácím hospici Alfa-Omega od roku 2017. Za tři roky prodělala velký posun celá služba, její zaměstnanci, a do značné míry i obecné povědomí o hospicovém hnutí.
Kolik pacientů ročně doprovázíte?
Jejich počty stoupají. V roce 2019 to bylo 120 pacientů.
Jak se pacient může do vaší péče dostat?
Pacienty nám běžně předávají nemocnice, onkologie a praktičtí lékaři. Někdy si nás lidé najdou na facebooku nebo stránkách Oblastní charity Ústí nad Orlicí, často na osobní doporučení někoho, kdo už s námi měl konkrétní zkušenost. Pacienty přebíráme i od RZP.
Denně se v rodinách potkáváte se smrtí, a tím pádem i strachem. Co se dá dělat v takových situacích dělat?
Záleží na tom, kdy se k pacientovi a jeho rodině dostaneme. Pokud se tam dostaneme včas, je tento přirozený strach dobře zvládnutelný. Pacient i rodina mají čas projít si vším, co tento stav přináší - od zloby a odmítání, až po přijetí situace. Když pacienta převezmeme ve stavu, kdy má před sebou už jen hodiny času, je to obtížnější. V tu chvíli musíme vyhodnotit, co je priorita. A jsem ráda, že některé otázky můžeme s rodinou pacienta dořešit i v následné péči.
Co je nejdůležitější pro rodinu a pacienta, pro „dobré“ umírání?
Důležité jsou pro ně informace. Otvíráme v rodině zcela nové otázky. Popisujeme, co můžou očekávat, jak může umírání vypadat. Když přijdeme do rodiny, máme velkou důvěru rodiny. Tu ohromnou zodpovědnost musí každá z nás umět unést. Je fakt, že naprostá většina našich pacientů odešla dobře a v klidu. Byli vděční, že mohli být doma…
Jaké otázky v rodinách otvíráte?
Začínáme tělesnými projevy: vysvětlujeme, proč pacient nejí a nepije, a proč to někdy ani nepotřebuje. Vysvětlujeme rodině, že „nebojují“ za uzdravení pacienta, ale vyprovázejí ho ze života. Že není nutné pacienta nutit k něčemu, co nechce. Když chce spát, tak ať spí, není nutné ho aktivizovat. Když nemá chuť k jídlu ani pití, nenutit ho k tomu za každou cenu. Že jen sedět a držet za ruku není málo, že to neznamená, že „nic nedělají“. Pro pacienta to naopak znamená mnoho. Že je stejně tak nutné svého blízkého pustit ze života, nechat ho v klidu odejít. Každé umírání je jiné. Jaký byl pacient v životě, takový bývá i ve smrti. Když byl tichý, umírá tiše. Někdo chce mít své milé v těsné blízkosti, jinému stačí vědět, že jsou vedle v kuchyni. Může dojít i na duchovní otázky, otázky odpuštění či vděčnosti.
Někdy si lidé vyčítají, že nebyli v okamžiku smrti přímo u umírajícího člověka, ale odskočili si třeba pro kafe…
Ano vím, ty výčitky k tomu patří. Ale nemá smysl si něco vyčítat. Jak už jsem řekla, je to podle povahy pacienta. Myslím, že introvertní lidé nemusí toužit po přítomnosti svých nejbližších v okamžiku smrti. A není to nic špatného. My se musíme naučit respektovat druhého – ne mu radit, jak to má být, jak má zemřít podle našich představ, ale respektovat jeho odchod…
Jaký máte tedy pro své pacienty a jejich blízké lék proti strachu?
Informovanost, otevřenost, pravdivost, upřímnost. Důležité je nebýt na to sám – nejen v umírání, ale i potom. Pečujeme o pozůstalé i po úmrtí pacienta.
Budeme-li upřímní, se strachem se pracovník hospice nepotkává jen u svých pacientů, ale i u sebe. Z čeho může mít hospicová sestřička strach?
Zpočátku to bylo, abych správně zhodnotila pacienta, a dobře rozhodla. Abych dobře informovala lékaře, abych zvládla reakce rodiny, a vůbec míru odpovědnosti, která je v těchto případech ohromná. Dnes už jsou tyto věci profesionálně zvládnuté a začleněné do odbornosti hospicového procesu. Ale přicházejí jiné obavy. Dnes si musím hlídat, abych měla u každého případu potřebnou empatii. Aby profese nepřevážila nad lidskostí. A na druhou stranu si musím velmi vážně hlídat u sebe i svých kolegyň, aby nám naše práce nebrala příliš energie. Každý případ nás nějak vezme za srdce. Někdy víc, někdy méně, ale pokaždé. Pokaždé nám vezme kus energie. Pokaždé se dotýkáme smrti. V poslední době hodně řeším, jak pracovat s určitým vyčerpáním, a se způsoby, jak je možné tu energii doplnit. Ale myslím, že to je docela normální vývoj v každém povolání…
Nenahrává tomu i fakt, že naše společnost se smrtí moc nepočítá?
Obecně je společnost naladěna na akutní medicínu, a se smrtí moc nepočítá. To je fakt. Na druhé straně se leccos změnilo k lepšímu díky hospicovému hnutí. Ale smrt je vždycky smutná, s tím nic nenaděláme…
Propagaci a povědomí o hospicové službě už nemusíte řešit tolik, jako na začátku. Co by pomohlo hospicovým sestřičkám a hospicové službě teď?
Protože služba je hrazená zdravotní pojišťovnou jen částečně, stále důležité jsou pro nás finanční prostředky. Abychom mohli dělat službu tak komplexně, jak ji děláme. Abychom mohli jezdit za našimi pacienty do vzdálených míst. Abychom měli kvalitní přístroje a vybavení. Abychom mohli pečovat i o pečující rodiny a pozůstalé atd. Tady bych chtěla moc poděkovat našim dárcům, kterých je už spousta, a ze kterých mám velkou radost.
Druhá věc, která nám pomáhá, a za kterou děkuji naší paní ředitelce Marii Malé, je možnost pracovat na sobě samých co se týče krizové intervence a prevence vyhoření. Po letech velkého pracovního nasazení se učíme pracovat s únavou. Učíme se, jak načerpat nové síly, učíme se dbát na oddělení pracovního a soukromého života.
Děkujeme za rozhovor.
Iva Marková
autor fotografie Petr Wagenknecht