Hospicový lékař se setkává s hlubokým lidstvím

Mobilní specializovaná hospicová péče vznikla při Oblastní charitě Ústí nad Orlicí v roce 2016. Od roku 2018 dostala služba název Domácí hospic Alfa-Omega, a do multidisciplinárního týmu se zapojili kromě zdravotních sester také sociální pracovnice, psycholog, duchovní a lékař. V současné době v této službě pracuje pět hospicových lékařů, kteří přebírají do péče pacienty v orlickoústeckém regionu. MUDr. Pavlu Vychytilovi, který byl jedním z prvních, jsme položili pár otázek:

Proč jste se stal hospicovým lékařem? Co vás k této práci táhlo?

Dostal jsem nabídku od sester z hospice. Zároveň vím, že je to dobrá a potřebná služba, protože pomáháme lidem umírat snesitelněji. Naplňuje mě to.

Čím vás tato práce uspokojuje?

Jsem s lidmi v posvátných okamžicích života. Umírání je pro každého jedinečný čas a pro mě je naplňující být v tento čas s lidmi, kterých se to týká.

Jaká je vaše role u pacienta, když medicínsky už se nedá nic dělat?

Převezmu pacienta a s hospicovou sestrou uděláme vstupní vyšetření. Zjistíme, co mu je, jaké má potíže, jaké bere léky a jaká má očekávání. Přestože medicína už zde nemá velký efekt, často tišíme pacientům bolesti a ulevujeme od dalších příznaků nemoci. Pacienti, které přebíráme z onkologií, nebývají dobře připraveni v tom smyslu, aby věděli, že brzo zemřou. Samozřejmě v tom hraje roli i psychika. Každý by tady chtěl být co nejdéle, a tak některé informace „neslyší“, nepřipouští si je. Naši pacienti mají před sebou krátký čas, průměrně dva týdny. Většina z nich čeká, že tato doba bude delší, proto je důležité s nimi probrat právě jejich očekávání. Jako lékař jsem hospicovým sestrám k dispozici na telefonu, a mohou se mnou řešit aktuální problémy pacientů. Máme také týmové multidisciplinární debaty, na kterých probíráme stav pacientů, co se podařilo, co a jak udělat atd.

V domácnosti leží umírající pacient, o kterého se stará rodina a jezdí k nim domácí hospic. Co lidé v této situaci potřebují nejvíc? Potřebují slyšet pravdu nebo dodat naději nebo něco jiného?

Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Každý pacient je jiný a v jiném zdravotním stavu. Snažím se lidem říkat pravdu způsobem, který je pro ně přijatelný. Důležité je mluvit s nimi a vyslechnout kus jejich příběhu. Co lidé potřebují vždycky, to je pochopení.

Jak se vám spolupracuje s těmi nejbližšími kolegy – s hospicovými sestrami?

Jedním slovem skvěle.

Změnilo se za tu dobu obecné povědomí o hospicové péči a umírání doma?

Určitě ano. Existuje spousta propagace a programů, které osvětlují lidem tuto problematiku. Ve společnosti se více mluví o tématu umírání, což je dobrý trend. Umírání je těžké pro každého, ať je člověk věřící nebo ne. Všichni projdeme touto náročnou životní situací, na kterou nemáme návod.

Jedna z priorit hospicové péče je zbavit pacienta nesnesitelných bolestí, které jsou např. u onkologických nemocí. Daří se to opravdu ve všech případech?

Myslím, že na 99 % se to daří. Dokážeme zbavit pacienty nesnesitelných bolestí. Jsme schopni pomoci každému, aby necítil bolest. Zároveň takový člověk nemusí být při vědomí, protože stále spí. Někdo dobrovolně medikaci odmítá, protože se chce do posledních chvil zachovat při vědomí a komunikovat s okolím – i s bolestmi. Jsou i lidé, kterým léky fungují velmi špatně, ale to je, řekl bych, jeden případ z několika set. Je to rarita. Zároveň je dobré si uvědomit, že možnost zbavit trpícího pacienta bolesti je záležitost naší bohaté středoevropské společnosti. Lidé v jiných částech světa takovou možnost volby vůbec nemají.

Daří se vám stále vnímat vzácnost okamžiku, kdy člověk odchází ze života? A v čem vlastně spočívá ta jedinečnost?

Snad se mi to zatím daří vnímat. Až budu vyhořelý a nebudu to vnímat, tak doufám, že mi někdo řekne, ať si dám pauzu. V čem je ten okamžik jedinečný? Je to poměrně intimní. Do značné míry to vnímám jako spirituální zážitek. Nevíme, jestli po smrti něco bude nebo ne. Odcházení ze života je povznášející. (Což ale neznamená, že to je lehké - řada lidí neodchází smířených). Přesto v každém odchodu ze života vnímám naději. Ať už člověk odejde smířený nebo nesmířený, ať je věřící nebo nevěřící, z hlediska křesťanského nic z toho nezabrání větší lásce, většímu milosrdenství, většímu vztahu.

Jakou hodnotu byste vyzdvihl z toho, co vám práce hospicového lékaře přináší?

Především setkání s lidmi a s lidstvím v jeho nejniternější podobě. A skrze to i s něčím, co nás přesahuje.