Nejhorší je ocitnout se sám. To je všechno o mnoho těžší

Když rodina s malými dětmi prožívá krizi, je tu někdo, kdo jí pomůže odpíchnout se ode dna. Ty příběhy nebývají veselé, ale některé mají dobrý konec.

Paní Jana bydlí v České Třebové a v říjnu 2022 jí vážně onemocněla dcera. „Dostala těžký záchvat „mrtvice“ a rok proležela v umělém spánku v nemocnici v Hradci Králové,“ vypráví. Hned se také začala starat o její dceru, tehdy šestiletou vnučku Marušku. Její otec totiž nebyl schopen se o ni postarat, a tak veškeré rodičovské povinnosti přešly na bedra babičky Jany. „Měla jsem na starosti dceru, a do toho jsem s vnučkou dělala úkoly, hrála na klavír, snažila jsem se jí nahradit rodiče. Byla to doba, kdy jsem fungovala na autopilota, kolik se toho na mě nahrnulo,“ popisuje.

Snažila se ve své situaci zorientovat, což nebylo snadné. „Byla jsem hozená do moře, tak jsem musela plavat. Ke každé informaci jsem se dostávala obtížně a dlouho. Vyřizovala jsem u soudu žádost o svěření vnučky do výchovy, byla v kontaktu s OSPODem, s kurátory, úřady, pojišťovnami. Všude mi lidé pomohli, ale když mi doporučili charitní službu SAS, to se mi hodně ulevilo. Najednou tu byl jeden člověk, se kterým jsem mohla řešit všechno – od úředních a administrativních záležitostí, přes výchovu malého dítěte až po své vlastní psychické bolesti a nejistoty,“ vysvětluje paní Jana.

První schůzka se SAS proběhla v dubnu 2024. To už byla dcera sice při vědomí, ale bez schopnosti hýbat se a mluvit. Ležela v LDN a pak v dalších dvou ústavních zařízeních, kde ji Jana s Maruškou navštěvovaly.

SAS nevozí potraviny, ale informace

Každé úterý v devět ráno přišla za paní Janou pracovnice Sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi (SAS) Pavla Skalická, a postupně se mezi nimi vytvářela důvěra. „Vůbec jsem nevěděla, co to je za službu,“ vysvětluje klientka, „myslela jsem, že mi budou dovážet nějaké jídlo, a to jsem nepotřebovala.“ Brzy vysvitlo, že SAS nevozí potraviny, ale cennější zboží – informace. To, co v dané chvíli potřebovala nejvíc.

„Pavla mě nasměrovala, kam mám jít, kde si co zařídit, vysvětlila, na co mám nárok v systému sociálních dávek a podpor,“ vypočítává. „Řešili jsme výchovné záležitosti - rizika sociálních sítí, příměstské tábory, kroužky, jak s kapesným, jak je důležitá důslednost při výchově a mnoho dalšího. Pomohla mi vyznat se v tom, co jsme prožívali. Je to zásadní služba pro člověka, který si neví rady. Měla jsem se o koho opřít, a to je k nezaplacení,“ dodává.

Veřejnost má někdy zkreslenou představu o tom, co poskytuje služba, kterou provozuje Charita – představují si obvykle dovoz potravin nebo materiální pomoci, anebo práci zdravotních sester. SAS je tu ale proto, aby byla rodinám oporou. Aby se malí i velcí rodinní příslušníci měli komu svěřit, aby získali zdravé sebevědomí, soběstačnost a nadhled v tom, co prožívají. Každý z nás přece někdy potřebuje podporu.

Rodinné a přátelské vztahy pomáhají zvládnout krize

V říjnu 2024 dcera zemřela. Bylo jí čtyřicet let. Devítiletá Maruška žije u své milující babičky. Kde sebrala sílu postarat se o svou vnučku? „Věděla jsem a cítila, že když to neudělám já, neudělá to nikdo. Prožila jsem v životě dost dramatických situací, takže jsem si řekla, že tohle zvládnu také. Nemusí to být úplně vzorové a stoprocentní - co zvládnu, to zvládnu,“ vysvětluje paní Jana a dodává, že se jí osvědčilo seřadit si vše podle priorit. „Úklid bytu najednou ztratil na důležitosti, protože důležitější je jít s vnučkou do bazénu,“ dodává.

Zvládnout tak těžkou životní etapu pomohl paní Janě vedle pracovnic SAS také spokojený vztah s manželem, rodinné zázemí a přátelé. „Nejhorší je ocitnout se sám, to je všechno o mnoho těžší. Proto je moc důležité udržovat rodinu v dobrých vztazích,“ podotýká paní Jana. Po roce spolupráce ukončila SAS v této rodině službu, protože se odrazila ode dna a postavila na vlastní nohy.