Děti přebírají názory svých rodičů

Během jara 2022 přijala ZŠ Komenského v Letohradě do výuky 42 ukrajinských dětí. Jak to bývá v krizových situacích – bez předchozí přípravy či varování. Začala válka a lidé z napadené země utíkali do bezpečí okolních států. Česká republika přijala v poměru k počtu obyvatel nejvíc uprchlíků z Ukrajiny. Válka trvá už tři roky. Jejich naděje na rychlý návrat domů zhasla. Změnila se i nálada v české společnosti. ZŠ Komenského za tu dobu prošlo 63 ukrajinských školáků. Jak se jim daří? A jak to zvládají učitelé? O tom všem jsme si povídaly v lednu 2025 s ředitelkou školy, Mgr. Ivanou Veselou.

Jak vzpomínáte na únor 2022?

Byly zrovna jarní prázdniny a my jsme jako škola s volnou kapacitou v rychlém sledu do všech ročníků přijali 42 ukrajinských dětí. Bylo to náročné. Každému žáku a jeho mamince jsme museli věnovat mnoho hodin času – ukázat školu, vysvětlit, jak to tady funguje, jaké jsou u nás zvyklosti. Byli tu jen dva vyučující ruštiny a asi čtyři další, kteří se byli schopni domluvit s dětmi a rodiči rusky. Anglicky děti neuměly, rodiče jen vzácně. Bez pomoci Veroniky Peškové a charitního Centra pomoci cizincům bychom se v tom hodně plácali.

Musel to být velký nápor na učitele i organizaci nových procesů. Jak jste to zvládali?

Nepřestávám žasnout, jak se učitelé popasují s výjimečnými situacemi. Hned si začali hledat materiály k výuce, sdíleli si je a vzájemně si pomáhali. Máme dobrou partu učitelů, ale hodně jsme tápali: Co ukrajinským dětem nabídnout? Jak je hodnotit? Dočasně jsme upravili učební plán, ale postupně jsme museli nároky zvyšovat. Postupně se také vytvořila organizovaná podpůrná síť – inspirativní skupiny, státní projekty, školení, večerní webináře. Po covidu jsme sice byli přewebinářovaní, ale život se neptá. Byli jsme hození do vody, tak jsme museli plavat.

A jak to tehdy nesly ukrajinské děti?

Děti musely být ve velkém traumatu. Všechny. Některé to na sobě nedávaly znát. Také vždy záleží na rodičích, jak vše svým dětem vysvětlí, jak s nimi mluví. Některé děti to berou jako křivdu – bez ptaní je vytrhli z jejich přirozeného prostředí, a ocitly se v cizí zemi, kde nikomu nerozumí, bez kamarádů, bez širší rodiny, bez svých věcí. Z tohoto důvodu se někdy ani nesnaží ve škole. Některé děti pochopily, že utekly do bezpečí, a že se musí přizpůsobit. Traumata z útěku nebo dokonce z válečných prožitků se u nich projevovala postupně. Zpočátku to tady děti braly jako letní tábor, ale po půl roce se jejich chování změnilo. Některé začaly být agresivní, jiné naopak plačtivé, depresivní. Snažíme se to individuálně řešit.

Jak se ukrajinské děti učí?

Pokud chtějí, učí se dobře. Máme tu děti, u kterých nepoznáte, že nejsou rodilí mluvčí. A máme tu i děti, které se odmítají učit, protože tu nechtějí zůstat, nebo se neumí se svou situací sžít. Nabízíme všem stejné možnosti, ale jestli je konkrétní žák využije, to už je na něm.

Jaké mají vztahy s českými spolužáky?

Ve třídách si to vcelku dobře sedlo díky třídním učitelům a asistentům. I české děti jsou z různých rodin. Někdo pomáhá s laskavostí, někdo naopak závidí Ukrajincům, že dostávají nějaké prvotní dávky či materiální pomoc. Děti samozřejmě často přebírají názory svých rodičů. Ve škole se snažíme vést děti k tomu, aby si nezáviděly, aby se vžily do toho, že ukrajinské děti musely odejít ze svého domova kvůli válce. Jsou tu děti, které přišly z klidnějších oblastí, ale jsou tu i děti, které zažily střelbu, nálety, ukrývání do krytů, viděly ruiny svých domovů, viděly mrtvé.

Obecně ve společnosti se naladění na cizince mění k horšímu. Spousta lidí podléhá různým dezinformacím na sociálních sítích a vidí cizince jako riziko. Vykřikují, že kvůli ukrajinským dětem se nedostanou jejich děti do škol, že dostávají od státu peníze, které oni si musí sami vydělat atd. A zase: děti tyto názory dospělých přebírají, a tvoří si podle nich své vlastní. Navíc sledují platformy jako TikTok, kde jsou třeba krutá válečná videa, která si vzájemně sdílejí. Za ty tři roky se vytratila lítost s jejich osudem, a převládá názor: Jsi tady? Tak makej!

Jaký mají přístup k výuce dětí jejich rodiče?

Je to velmi různé, stejně jako u českých dětí. Dva třeťáci: jedna maminka se divila, že kluk nemá každý den zadány domácí úkoly, protože z Ukrajiny je zvyklý doma dělat stejnou porci učiva jako ve škole. Druhé dítě nespolupracuje, nenosí pomůcky ani úkoly, chodí pozdě nebo vůbec, a mamince to je jedno do té doby, než ji voláme k nějakému problému. Nejčastěji řešíme záškoláctví nebo neadekvátní řešení konfliktů. Někteří rodiče jsou od dětí odpojení i proto, že mají problémy sami se sebou. Ale znova opakuji: toto je hodně podobné i u českých rodičů.

Snaží se děti ve škole?

Opět stejné jako u českých dětí: máme spoustu českých „flinků“, a poměrově jim odpovídají i ukrajinští. Stejné je to se snaživými dětmi.

Za mého mládí jsme měli ve třídě jednoho Roma. Dnes mají děti ve třídách spolužáky původem z Ukrajiny, Mongolska, Vietnamu, Moldávie. Jak vnímají dnešní děti své spolužáky jiných národností?

Dnes je běžné, že ve třídách jsou děti jiných národností. A bude jich přibývat. Musíme si na to zvyknout a vytvořit si koncepci, která bude přijímající a snad i obohacující pro všechny.

Jaký postoj k jinakosti obecně vidíte u dětí?

Na toto téma se ve škole hodně snažíme. Máme různé programy zaměřené na respekt, spolupráci, přijímání spolužáka, např. se zdravotním handicapem nebo jiné národnosti. Někdo dostane za své mizerné čtení dvojku, protože kvůli nějakému svému zdravotnímu handicapu nedokáže číst lépe. Zdravý školák dostane taky dvojku. Jejich dvojky se nemohou porovnávat. Ale samozřejmě je porovnávají nejen děti, ale i rodiče. Takže někdy se potýkáme i s rodiči. Děti vedeme k respektu. Ale je to náročné, protože spoustu věcí berou jako nespravedlnost a porovnávají neporovnatelné.

Jak takové množství různých agend zvládají učitelé?

Je to náročné. Často jsme unavení, protože naše limity jsou omezené.

Jak obecně vnímáte adaptaci cizinců na škole?

V Letohradě to, myslím, zvládáme. Naše české děti jsou zvyklé na ukrajinské děti. Občané města jsou naladění vstřícně. Ve větších městech a školách o tisíci žácích je to asi složitější, anonymnější. My máme ve škole 350 žáků, empatické učitele a funkční školní poradenské pracoviště, takže si dokážeme všimnout změn chování, a ohlídat si, co se ve škole děje. Měli jsme tu třeba dva výborné klidné žáky, kteří se pečlivě připravovali do školy. Najednou se ale jejich chování změnilo. Výbuchy zlosti u nich střídala apatie. Ptali jsme se, co se děje? Zjistili jsme, že jejich otec napsal z Ukrajiny mamince, že si našel jinou ženu, že se s maminkou rozchází, a také na Ukrajině zemřela maminka maminky, a ona se s ní nemohla ani rozloučit. Ta maminka prožila v jednom týdnu tragédie, které se odrazily i v chování a prožívání jejích dětí. Takže když vidíme, že se něco děje, musíme se dětí ptát. A opět musím zmínit zásadní pomoc charitního Centra pomoci cizincům a paní Peškové s tlumočením nebo s doprovody dětí do poraden.

Děkuji za rozhovor