Představme si sebe na místě uprchlíků
15. listopadu 2022 Aktuálně z naší Charity

Představme si sebe na místě uprchlíků

S vypuknutím války na Ukrajině začali z napadené země utíkat lidé. Prchali do bezpečnějších míst uvnitř státu i do zahraničí. Česká republika patří k zemím, které jich přijaly poměrově k počtu vlastních obyvatel nejvíc. Utíkali jako všichni váleční uprchlíci, kteří se museli sebrat z minuty na minutu, jen s tím nejnutnějším, doma nechat veškerý majetek a často i nejbližší členy rodiny. Oblastní charita Ústí nad Orlicí začala ihned pracovat pro uprchlíky, kteří jsou v našem okrese. V Letohradě zřídila humanitární sklad, sháněla ubytování, potraviny, šatstvo, prostředky, z kterých by pomoc uprchlíkům financovala. Důležitým krokem bylo zaměstnání ukrajinsky mluvící koordinátorky Veroniky Peškové. To bylo možné díky podpoře Ministerstva vnitra. Veronika je maminka tří dětí, v ČR žije už 24 let, a poprosili jsme ji o rozhovor:

Jakou úlohu v kontaktování ukrajinských uprchlíků máte a kolik lidí se na vás zatím obrátilo?

Může se na nás obrátit kdokoli. S kolegyní, psycholožkou Táňou, jim pomáháme adaptovat se na české prostředí - sehnat zdravotní péči, školy a práci, bydlení, řada z nich je ubytovaných hromadně – třeba dvacet cizích lidí – a po čase už to je náročné, takže ubytování řešíme stále dokola. Vysvětlujeme jim také pravidla, jak tady co funguje. Od začátku války nás z okresu Ústí n.Orl. k 31.10.2022 kontaktovalo celkem 477 klientů, což obnášelo přes 3.500 schůzek.

Jak se o vás lidé mohou dozvědět?

Většinou na doporučení, často si to řeknou mezi sebou. Pak také z webových stránek Oblastní charity.

Je takové množství kontaktů a jednání zvládnutelné? A jak získáváte odpovědi na dotazy lidí?

Musí to být zvládnutelné. Když něco nevyřešíme hned, odkazujeme lidi na Úřad práce, doprovázíme je do poraden, na pracovní pohovory, k lékařům, starší lidé si neví rady s počítačem, takže děláme registrace online. A vysvětlujeme a vysvětlujeme. V ČR je třeba přísnější přístup k práci. Ukrajinci neznají, jak funguje neschopenka, že musí ohlásit, když nepřijdou do práce. Některé věci, které považujeme za normální, musíme lidem z Ukrajiny vysvětlovat, protože tam jsou volnější zákony a jiná mentalita. V ČR je větší řád a pořádek.

Zpočátku jsem pořád telefonovala na Úřad práce a na něco se ptala, protože tam fungovala horká linka pro Ukrajince. Hodně nám pomáhají kurzy na integraci cizinců od Ministerstva vnitra, kde jsou ucelené informace o celé problematice. Veškeré informace ověřujeme.

Jak je v ČR o uprchlíky postaráno ze strany státu?

Dobře. Zažívají solidaritu ze strany ubytovatelů, takže nám tady Ukrajinci nespí na ulici. Humanitární dávka je dostačující a mohou ji získat hned, bez čekání.

Co lidi z Ukrajiny nejvíc trápí?

Všichni jsou vděční, že tady mohou být, a že jsou v bezpečí. Zároveň se chtějí co nejdřív vrátit domů. Necítí se tady doma. Sami říkají, že jsou tady jen na návštěvě. Někteří z nich jsou uzavření, a tudíž nejsou schopni otevřít se novému prostředí. Mysleli si, že válka bude jen na chvíli, ale teď vidí, že bude trvat dlouho, a to je deprimuje. Stýská se jim. Všichni, s nimiž jsem mluvila, se chtějí vrátit domů. Někteří mají psychické problémy, jsou smutní, takže je těžké se k nim dostat. Stává se, že přijde klient řešit práci, a najednou se hrozně rozpláče. Příčinou bývá maličkost. Třeba se na ně někdo škaredě podívá. Normálně by to přešli, ale ta všednodennost na ně doléhá, a někdy spustí hluboká traumata.

Když si člověk představí sám sebe na jejich místě, pochopí to. Mám zpětnou vazbu od lidí, kteří se vrátili na Ukrajinu. Na prvním místě vždy děkují za vřelé přijetí. Jedna seniorka říkala, že jsem byla jako jejich maminka, která se jich ujala, a na obrázcích jako malým dětem vysvětlovala češtinu. Říkala mi, že se sem velmi ráda vrátí, ale jen na návštěvu. Doma je doma.

Neočekáváte teď před zimou nějaký další příliv uprchlíků?

Někteří lidé se sice vrací zpět na Ukrajinu, ale před zimou opravdu čekáme nějakou další vlnu. Neumím si představit mít malé dítě, kterému potřebuji ohřát mléko ve městě, kde nefunguje elektřina. Zima na Ukrajině bude teď náročná.

Asi se to těžko zobecňuje, ale jak lidé zvládají adaptaci na české prostředí?

Tak půl napůl. Polovina adaptaci zvládá, učí se češtinu, líbí se jim tady. Polovina má rodinu na Ukrajině, a doléhá na ně smutek. Nejvíc trpí děti. Mají povinnou základní docházku tady i na Ukrajině. V české škole se jim nedaří nejlíp, byť se jim vychází vstříc. Nerozumí, nechápou. Když přijdou domů, mají online výuku v ukrajinštině. Jsou přetížené. Nemají čas na kamarády, na hřiště a normální dětský život. Teskní po domově. My nevíme, jestli české školství bude na Ukrajině uznáváno, v tom jsou rozporuplné informace. A odnášejí to děti.

Mohla byste se podělit o nějaký příběh?

Nedávno za mnou přišla rodina z Charkova, která žila dva týdny ve sklepě. Padaly na ně bomby. Nevěděli, jestli je dům nezavalí, jestli budou mít dostatek jídla a vody. Když sem přijeli, bydleli tady ve staré chalupě bez teplé vody, ale byli tak šťastní, že to mají. A ještě jedna slečna se mi vybaví, která sem přijela nedávno s dvěma dětmi. Říkala, že celou rodinu jí zabili Rusové. V tu chvíli člověk nemá slov. Nedokážu si představit sama sebe v cizí zemi. Ti lidé musí přetrpět spoustu věcí, které my si vůbec nedovedeme představit. I oni si před válkou říkali to, co my si říkáme stále: „Nám nic nehrozí!“

Někdy mě příběhy uprchlíků dostanou na dno. Ale to, že dělám dál svou práci, že jim ukazuji a vysvětluji vše potřebné, že mám od nich zpětnou vazbu, co se jim tady povedlo, to mi dává odvahu pokračovat dál. Vidím ve své práci smysl.

Kolik lidí se na vás průměrně obrací?

Denně kolem pěti lidí, týdně kolem dvaceti. Někdy to jsou telefonické hovory, někdy je třeba se sejít osobně, něco vytisknout atd. Každý klient má svoji kartu, kam vyplňujeme osobní údaje, datum a téma schůzky. Klientů je méně než zpočátku, ale jejich problematiku řešíme víc do hloubky.

V každé zemi jsou lidé, kteří jsou na tom dobře a lidé sociálně slabší. I mezi příchozími jsou lidé sociálně slabší, kteří často někomu naletí. Neověřují si informace a naletí dezinformacím. To je tady i na Ukrajině. Mají jinou mentalitu, ale naprostá většina z nich se hodně snaží. Samozřejmě je to ale individuální.

Například kdy já jsem přišla s maminkou do ČR, bylo mi deset let. Maminka brala jakoukoli práci. I já sama, když jsem neměla práci, dělala jsem cokoli - prodavačku, uklízečku. Někdo toho ale není schopen. Někdo nechce dělat uklízečku a neumí pochopit, že může dělat cokoli, když potřebuje dělat. To je obecné, nevztahuje se to na určitou národnost. Já jako sociální pracovník musím respektovat člověka, i když nesouhlasím s jeho postoji a chováním.

Netrpí lidé samotou nebo výčitkami, že na Ukrajině nechali své blízké?

Trpí. Často volají domů a ptají se, jestli ještě stojí jejich dům. Hodně žijí válkou. To, co se děje tady, dávají do pozadí. Táňa jim vždy radí, ať se pokusí žít tady a teď. Mají výčitky. Ale i my musíme jít dál a mít sílu pomáhat, takže si s Táňou vzájemně dáváme sílu. Taky tam mám příbuzné. Ale potřebuji mít sílu tady. Občas to na mě dolehne. Zrovna dnes ráno jsem jela autobusem a jedna paní mi tam říkala, že Rusové zase poslali 50 raket na Ukrajinu. Znova mi došlo, jaký je to nesmysl! Proč je ta válka? Jak to je možné?

Ta válka je v nás všech. Kamarádka mi posílá fotky. V telefonu říká, že jsou právě na chodbě, že zase houká siréna. Zpočátku často brečela do telefonu, ale čím déle tam je, její hlas je pevnější a odhodlanější.

Z čeho čerpáte sílu všechno zvládat?

Z rodiny, z dětí. I když mě občas unavují, chci pro ně dobrou budoucnost, aby měli mamku a taťku. Kolikrát přijedu domů unavená, a ony mě znova nabijí energií. Chci, aby se děti měly dobře, proto je potřeba jim ukazovat lásku. Když jim to nebudeme předávat, tak to v nich nebude. Měla jsem jednoho klienta, který tady přišel se synem na hřiště. A všechny české maminky, které na hřišti byly, když uslyšely, že mluví ukrajinsky, tak se zvedly a se svými dětmi odešly. Co tím učí své děti...?

Mám dojem, že ukrajinské děti jsou vychovávány jak doma, tak ve škole, více vlastenecky než české děti. Je to tak?

Ano. Třeba moje kamarádka od dětství byla ohromná patriotka a stejně vychovává své děti. Ukrajina je silná země se silným národem. Koneckonců to teď denně dokazuje na bojišti i v civilu. Vzájemně si pomáhají. Lidé se tam mezi sebou znají i ve velkoměstě. Jsou otevření a lidští. I když nemají sami nadbytek, udělají pro vás hostinu.

Ve škole děti s učiteli slaví různé státní svátky. Ale nejvíc záleží na výchově a rodičích. Čím žije rodina, takové budou i děti. Ukrajinské děti vědí, že Putin je zlo, a nebudou mít Rusy rády, stejně jako jejich rodiče. Ale pak mám tetu na Krymu, a ta mi nevěří, že Rusko napadlo Ukrajinu. Říká, že si to Ukrajinci dělají sami, že to je podvod, Zelenský bere drogy a podobné nesmysly, kterým věří. Nic jí nedokážu vysvětlit.

Co by vám ve vaší práci pomohlo?

Aby si lidé víc všímali lidí kolem sebe. Nikoho neubude, když se usměje na cizího člověka, projeví zájem. Pomohlo by nám, kdyby lidé neodsuzovali druhého na první pohled. Otevřít svá srdce a neodsuzovat. Být vnímavější, otevřenější, nebát se jinakosti, víc spolu komunikovat.

Iva Marková

tisk a propagace
Tel.: 739 383 598 E-mail: _kBzR55907c-_~2%65pk87j7%5pJ