Člověk na smrtelné posteli nasměroval moji kariéru

Od dubna 2023 pracuje v Domácím hospici Alfa-Omega na pozici sociální pracovnice Mgr. Lucie Pacáková. Zeptali jsme se jí:

Co má v hospicovém týmu na starosti sociální pracovník?

Mám poměrně velké pole působnosti. Jednak v rodinách našich pacientů obstarávám administrativní agendu, např. sepisuji smlouvu při přijetí pacienta do péče, pomáhám rodině vyřídit žádost o příspěvek na péči nebo jiné sociální dávky. Toto asi patří i do obecně vžité představy většiny lidí o práci sociálního pracovníka.

Pak ale také s pacientem a jeho rodinou navazuji lidský kontakt. Měsíčně mám 20-30 návštěv a snažím se být pečujícím nablízku, když to potřebují. Snažím se dát rodině pocit blízkosti nebo možnost reflexe celého náročného období, kdy jim doma umírá blízký člověk. V mé práci se tedy prolíná administrativa s praktičností, rozhovorem a časem pro klienty. Jsem pro rodiny k dispozici, když zavolají, a potřebují cokoli řešit kolem péče o umírajícího člena rodiny.

Co dělá sociální pracovník si dost lidí těžko představuje

Každý ví, co dělá psycholog, zdravotní sestra nebo lékař. Sociální práce má z každého oboru něco. Zvládá administrativní záležitosti, ale stejně důležité je projevit lidský zájem. Často stačí naslouchat. Když ubezpečím pečujícího, že je normální v těžké životní situaci cítit hněv nebo bezradnost, že může plakat, obvykle se zklidní. Rozhovor s pacientem skvěle ovládají i zdravotní sestřičky, takže se v terénu navzájem doplňujeme.

Jak vás v rodinách přijímají?

Vesměs dobře. První kontakt bývá někdy rozpačitý, protože lidé mají představy o sociálních pracovnících různé. Jednou si jedna pečující myslela, že jsem „paní ze sociálky“. Obvykle nevědí, co ode mne můžou očekávat. Postupně se ale víc otevřou, když zjistí, že vedle nutné administrativy o ně mám i lidský zájem.

Co se děje po úmrtí pacienta?

Zhruba po týdnu od úmrtí pacienta jezdím na pozůstalostní návštěvu. Při ní s rodinou rychle vyřešíme nutnou administrativu a poté je čas a prostor na rozhovor, sdílení a také na případné poradenství ohledně toho, co dál. Někdo chce všechny události posledních dní a týdnů znovu probrat, popovídat si. Často se hovoříme o posledních dnech před smrtí jejich blízkého, o tom, jak proběhlo rozloučení a jak zvládají první týdny po jeho úmrtí. Někdo naopak využije poradenství ohledně pozůstalostních důchodů, pohřebného apod. Po třech měsících píšeme rodině pozdrav, kam přikládám pozvánku na Klub Alfa-Omega, kde se mohou pozůstalí za přítomnosti hospicového duchovního vzájemně sdílet, a vyrovnávat se smrtí blízkého člověka. Všechno je jen nabídka. Naprosto chápu, že někomu skupinové sezení nevyhovuje, a buď si přijde k nám popovídat sám, anebo nemá o další kontakt vůbec zájem, celou věc uzavře a nemá potřebu se dál sdílet. Všechno je v pořádku.

Kluby Alfa-Omega jsou určené pouze pro hospicové rodiny?

Nejen pro ně. Jednou měsíčně mohou na setkání s hospicovým duchovním přijít jak rodiny, o jejichž blízké se náš hospic staral, tak lidé, kteří tuto zkušenost zažili mimo naši službu.

Jaké další charitní služby rodiny využívají?

Nejčastěji je to půjčovna kompenzačních pomůcek, pečovatelská služba a ojediněle osobní asistence.

Práce s umírajícími není zrovna jednoduchá. Proč jste si ji vybrala?

O hospicovou péči se zajímám už dlouho. Začalo to ve škole, kde jsem absolvovala řadu praxí, a jedna z nich byla v kamenném hospici v Červeném Kostelci. Tam jsem zažila intenzivní zkušenost, která mě donutila zamyslet se nad tím, které cílové skupině se chci do budoucna věnovat. Hospic pro mě byl zároveň tou nejtěžší, ale i nejhezčí praxí, a já tak nějak začínala tušit, že to bude to pravé. Začala jsem se o hospicovou péči zajímat hlouběji a zaměřila jsem na ni závěrečné práce jak na VOŠ Caritas, tak na vysoké škole. Zpočátku mě tímto směrem hnala hlavně zvědavost, jaké to je na konci života. Ale během studia, kdy jsem brigádně pracovala v Červeném Kostelci, a absolvovala jsem dvouměsíční praxi na Slovensku, mě toto téma doslova pohltilo a chytlo za srdce. Po škole jsem pak dva a půl roku pracovala na hlavní pracovní poměr v Hospici na Svatém Kopečku v Olomouci. No a teď jsem se ocitla tady.

Co bylo tím silným zážitkem, který vás v Červeném Kostelci ovlivnil?

Byl to pan Jaroslav z pokoje č. 8. Živě si ho pamatuji dodnes. Měl těžké umírání, byl neklidný, nemohl dýchat. Po těžkém životě mu zůstalo v rodině dost neuzavřených věcí, což se do jeho posledních chvil velmi promítlo. Tenkrát jsem absolvovala část praxe i v přímé péči, a zrovna jsme u něj prováděli hygienu. Když jsem ho viděla, něco uvnitř mi říkalo, že u něj musím zůstat. Tehdy to pro mě byla úplně nová situace. Pana Jaroslava jsem chytla za ruku, povídali jsme si a on se zklidnil. Těsně před smrtí jsme pak spolu měli náročný rozhovor. Říkal mi, že ví, že zemře, a loučil se se mnou. Byl to pro mě zlomový zážitek. Jednak jsem viděla, že se ten člověk zklidnil jen tím, že jsem byla u něj. Uvědomila jsem si, že to má velký smysl, a že to chci dělat do budoucna. A za druhé jsem si uvědomila, že každý člověk má svou nezastupitelnou hodnotu do posledních okamžiků života. Vždyť tenhle člověk na smrtelné posteli změnil můj život a nasměroval moji kariéru! Kdyby tam tehdy nebyl, skončila bych asi jinde.

Jak vás naplňuje práce v Domácím hospici Alfa-Omega?

Do té doby jsem mobilní hospicovou péči teoreticky znala, ale neměla jsem s ní osobní zkušenost. Byl mi bližší kamenný hospic, což se změnilo po té, když jsem mohla mobilní hospicovou péči zažít na vlastní kůži a pochopit, že péči laskavé rodiny a umírání v domácím prostředí nic nenahradí

Na co se těšíte do budoucna?

Nedávno jsem absolvovala kvalifikační zkoušku poradenství pro pozůstalé. Na to jsem se již dlouho těšila a jsem ráda, že jsem si rozšířila své znalosti a dovednosti v tomto směru. Do budoucna bych chtěla projít také kurzem krizové intervence, protože se v rodinách setkávám s nejrůznějšími situacemi, a tyto znalosti se budou velmi hodit. Více toho zatím neplánuji, uvidíme, co život přinese.