Dalo nám to víc, než vzalo

Když se Darja Havelková začala starat o svého tatínka, bylo jí třicet a jemu 74. Lékaři u něj tehdy diagnostikovali chronickou obstrukční plicní nemoc, a jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. Darja se rozhodla opustit zaměstnání, aby mohla být u otce nepřetržitě. 28. října 2023 zemřel. Darja má za sebou šest let péče a životní zkušenost, která ji nasměrovala k jiné profesi. V pomáhání starým lidem našla smysl života.

„Tatínek onemocněl plicní chorobou v roce 2017. Dostal tehdy léky, ale jeho stav se postupně zhoršoval. Měl ještě cukrovku a neuropatii, často byl v nemocnici a pak na doléčení v Albertinu Žamberk. Dostával také více léků,“ popisuje Darja Havelková. „Před rokem a půl dostal zápal plic, takže znova hospitalizace, ze které už ale nevstal. Kvůli potížím s dechem nebyla možná rehabilitace, takže tatínek zůstal ležet na lůžku a 24 hodin na kyslíku.“

Darja i její dcery, kterým je nyní 8 a 13 let, o pacienta svědomitě pečovaly. „Nedokázala jsem si představit, že bych tatínka dala do LDN. Byli jsme na sebe hodně fixovaní, protože se o mě od malička sám staral. Maminka zemřela, když mi bylo 11 let,“ vysvětluje. Ona sama pracovala na dvousměnný provoz, prodělala operaci žlučníku a rozvod. Na péči si půjčila z Charity polohovací postel, koupila koncentrátor kyslíku.

Po noční směně pečovala o tátu

„Po noční směně v Moldexu mě čekala péče o tátu. Psychicky to bylo velmi náročné, a do toho starosti o rodinu a děti. Někdy se v noci tatínek často budil a volal mě. Nic nepotřeboval, jen abych byla u něj. Povídali jsme si. Bylo to náročné…“ vzpomíná paní Havelková a vyzdvihuje vstřícnost svého tehdejšího zaměstnavatele, který jí toleroval časté hlídačenky a návštěvy lékařů s otcem.

„Pak už to ale nešlo skloubit, tak jsem nechala zaměstnání a zůstala s tatínkem doma. Pobírala jsem příspěvek na péči a dělala vše, co bylo potřeba. Jak se jeho stav zhoršoval, práce přibývalo - od přebalování plen, mytí na lůžku, převazů proleženin až po krmení stříkačkou, odsávání hlenu, měření glykémie a píchání inzulínu nebo ošetřovaní „papírové“ kůže. Dokud to šlo, vyvezla ho na vozíku mezi lidi – k lékaři nebo na procházku.

Poslední tři týdny k Havelkovým dojížděl Domácí hospic Alfa-Omega. „Tatínek dostával morfium na bolest do dávkovače. Kdykoli jsem mohla sestřičkám zavolat, zkonzultovat jeho zdravotní stav a oni mně poradily, co udělat, popisuje Darja. „Když zemřel, přijela děvčata z hospice a pomohla mi tátu umýt a obléknout.“

Musela jsem najít sama sebe

Když Darjin otec zemřel, bylo pro ni těžké začít myslet na sebe. Šest let byla nastavená na sebemenší podnět, na který vstane a jde pomoci, každý den měla nalinkovaný od ranního zvonění budíku. A najednou nic. „I když byl táta po smrti, stále jsem ho slyšela, jak v noci volá. Bylo pro mě těžké jít sama do obchodu. Najednou bylo všude prázdno, nerozuměla jsem lidem kolem sebe. Musela jsem začít hledat sama sebe a začít normálně žít,“ vysvětluje.

Poslední čas s nemocným členem rodiny Darje Havelkové hodně dal. A nejen jí. „Dalo nám to víc, než vzalo. I dětem… Starší dcera fungovala v péči jako dospělý člověk. Péče o tátu změnila můj pohled na svět. Po této zkušenosti jsem se rozhodla skončit ve fabrice, a začala jsem pečovat o seniory v Alzheimer centru v Domově důchodců v Ústí nad Orlicí. Starým lidem je potřeba pomáhat, protože oni se starali o nás, když jsme byli malí. Ta práce mi dává velký smysl. Chodím do práce i z práce s úsměvem. Těším se na každého klienta – až je chytnu za ruku, pohladím, a uvidím radost v jejich očích. Naplňuje mě to. Nemám žádné zdravotnické vzdělání, ale škola života mi dala mnohem víc,“ dodává paní Havelková a své vyprávění uzavřela myšlenkou: „O člověka vždycky jde pečovat, základ je chtít. Možnost péče má každý, ale ne každý dokáže slevit ze svého pohodlí.“