15. ledna 2023
Aktuálně z naší Charity
My, Ukrajinci, bydlící v Letohradě, vám, Čechům, chceme poděkovat. Jen nemáme dost slov. Velice vám děkujeme za Vaše přijetí a velkou pomoc.
Na jaře jsme přijeli vyděšení z válečných hrůz. Nevěděli jsme, jak budeme nadále žít. Naše děti stále plakaly a chtěly se vrátit domů. Žijeme ve stálém strachu o naše lidi doma.
Někteří z nás utekli před vražděním do různých zemí, ale nemálo jich nakonec přijelo do České republiky. Moje rodina utekla do Polska. Našich lidí tam bylo nejvíce. Měsíc jsme tam bydleli. Ale kamarádce, které Rusové úplně zničili dům, někdo řekl, že v Čechách je lépe. Vydali jsme se na cestu. V Praze nám řekli: Nebojte se, postaráme se o vás. Dali nám najíst a do oběda vyřídili všechno, co jsme potřebovali, dokumenty i peněžní příspěvek a odvezli nás do Pardubic. Tam nás rozdělili na různá místa v kraji, nás přivezli do Letohradu. Tady nás čekal rozsvícený dům internátu Průmyslové školy, pan ředitel a několik dalších lidí. Začali se o nás starat, aby nám nic nechybělo. Bylo s námi mnoho dětí. Pan starosta Fiala za námi často přicházel, dětem nosil bonbóny, ovoce a dárky. Dospělí brzy v Letohradě získali zaměstnání. Naše děti začaly hned chodit do české školy a přes internet dokončily ukrajinský školní rok. Aby se děti naučily dobře vaši řeč a po prázdninách rozuměly všemu v české škole, vytvořili vaši lidé skrze místní Charitu adaptační skupinu. V ní vaše dobrovolnice pro naše děti vymýšlely pěkný program, aby se děti cítily dobře a nikdo nebyl sám. České maminky jim připravovaly jídlo. Mnoho zdejších lidí pro nás nanosilo věci denní potřeby do Centra pod střechou. V Centru se naši dospělí učili česky. Učitelé nám i dětem podávali ruce a každý se na nás usmíval.
Díky zaměstnání jsme někteří získali pronájem bytu a zase jsme od Čechů dostali potřebné věci k bydlení. Jednou jsme byli pozváni na prohlídku kostela a pak jsme se přišli podívat na bohoslužbu. Těší nás, že v kostele pokaždé slyšíme prosby za naši vlast.
Naše děti jsou poznamenány karanténou z doby koronaviru, když se nemohly setkávat s kamarády a teď trpí úzkostmi z války. Náš nejstarší syn Vadim se ve zdejším učilišti učí nástrojařem. Měl obavy, jak se bude mezi učni cítit. Ale je tam spokojený. Jeden z našich mladíků je plachý a má špatné zkušenosti z války. Ale učitelé v učilišti trpělivě hledali, jak se mu přiblížit.
Vaší dobrotou a solidaritou jste si získali naše srdce. Co budeme živí, nezapomeneme na Vaše přátelství. Budeme o tom vyprávět i svým vnoučatům.
Když jsme přijížděli do Čech, obdivovali jsme vaše pěkné domy, upravené zahrady s mnoha květinami a udržovaným keři, uklizené dvorky a opravené paneláky. Těší nás blízkost češtiny, mnoho slov je stejných nebo podobných naší řeči.
V Letohradě se nám dobře žije. Samozřejmě, že se nám stýská po domově. Řada našich se už vrátila domů, i když je to nebezpečné. Jenže někteří přišli na Ukrajině o nejbližší, o bydlení, mnoho zařízení a továren je rozbitých, a tak se nemají kam vrátit. Proto by někteří rádi pár let u vás zůstali. Jsme zvyklí pracovat a žít skromně. Nenechme si vzít svobodu a Ukrajinu, společnost chceme znovu vybudovat.
Většina dospělých si už sehnala práci, to zvyšuje naše sebevědomí, už nepobíráme příspěvek pro utečence, svou prací a placením daní jsme užiteční vaší zemi.
Ještě jednou vám s úctou a vděčností děkujeme.
Za ukrajinské utečence Marina Lobova