15. června 2020
z naší Charity
Hospicový tým má ve svých řadách vedle lékařů, zdravotních sester, sociální pracovnice a psycholožky i duchovní. Každý člověk je jedinečná bytost. Když z pozemského života odejde náš jedinečný blízký, zůstane po něm prázdno. Vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka může pomoci třeba právě duchovní. Jedním z nich je Mgr. Jakub Keller, evangelický farář v Horní Čermné.
Jak jste se ke službě v Domácím hospici Alfa-Omega dostal?
Sám mám zkušenost s hospicem Cesta domů, který jsme využili, když umíral můj tatínek. Považuji práci hospice i doprovázení člověka v této životní fázi za důležité, a rád bych k tomu nějak přispěl. Mohu podpořit pacienta, doprovázející rodiny i tým zaměstnanců hospice. Přičemž v rodinách hospicových pacientů poskytují největší díl duchovní podpory – vedle své odborné práce - samy sestřičky.
Co to vlastně je „duchovní doprovázení“ a jak vaše služba probíhá prakticky?
Nejprve chci vyjádřit obdiv hospicovým sestřičkám, které umí velmi citlivě nabídnout lidem podporu duchovního, a moudře vytuší, kdy setkání rodiny s duchovním dává smysl. Moje úloha je vyjádřit lidem, že v té situaci nejsou sami. Prakticky to probíhá tak, že po domluvě s rodinou k nim přijedu na návštěvu, a jsem v tu chvíli s nimi. Nepřicházím k lidem s hotovou představou, co budou potřebovat, pokaždé je to jiné. Musím být pozorný, abych poznal, co pacient nebo pečující potřebují – může to být tichá přítomnost, dotek ruky, rozhovor, naslouchání... Vždy se snažím pamatovat na všechny, kdo se kolem lůžka pacienta pohybují včetně jeho samého samozřejmě. Pokud si pacient přeje být se mnou sám, jsem s ním sám. A pamatuji i na pečující, i oni mají své otázky, nejistoty, potřeby. Přál bych si, aby pojem „duchovní“ byl chápán ve svém širokém významu a bez předsudků – není to nic výlučně farářského. Každý člověk je duchovní. Každý člověk má duchovní otázky. A nemoci mají řadu duchovních souvislostí…
Vy jste dokonce jednoho hospicového pacienta oddával. Můžete o tom něco povědět?
Jednou mi volaly sestřičky se zvláštním přáním: jestli bych mohl oddat pár, který spolu dlouho žije, ale jeden z nich měl blízko ke smrti. Rozpoznaly, že to je něco, co by mohlo té dvojici pomoci ve chvíli umírání. Během 24 hodin jsme museli zajistit vše potřebné, paní matrikářka nám velice vyšla vstříc. Pro mě bylo krásné vidět, jak sestřičky pomohly připravit nevěstu, učesat, vytvořit v rodině atmosféru, která unesla spoustu tíživých okamžiků. A byla svatba na lůžku. Ty dvě emoce – radost ze svatby a tíha z blízkosti smrti – tam byly stále přítomné. Pacient zemřel sedm dní po svatbě.
To muselo být smutné: běžnou svatbou něco začíná, ale tady to svatbou končilo…
V životě to je jako se svatbou i se smrtí: něco končí, něco začíná…
Co pomáhá člověku ke klidné smrti?
Každá smrt je jedinečná. Mám zkušenost, že pomáhá vděčnost. Když se do posledních životních dnů dostaví poděkování nejbližším. Každý asi nepotřebuje vděčnost vyjádřit. Kdo ale v posledních dnech života k vděčnosti dozraje, je v umírání přítomen způsobem, o který se pak mohou lépe opřít jeho nejbližší pozůstalí.
Myslíte, že hospicová myšlenka je mezi lidmi dostatečně známá? Že v dnešním světě takřka neomezených technických možností hospice napomáhají tomu, abychom více počítali se svou konečností?
Prací hospice a celé Oblastní charity se tato myšlenka šíří. Kdo má s doprovázením svého umírajícího blízkého zkušenost, mluví o tom pak mezi svými známými. Vždycky budou lidé, kteří tuto možnost z různých důvodů nevyužijí, a to je potřeba respektovat. Smrt vždycky domov zasáhne. Ano, uzdravuje to vztahy, i vztahy ke zdravotníkům. Někdy je vztah ke zdravotníkům podobný opravě auta v servisu: když mi auto neopraví, jsou opraváři neschopní. Ale jsou věci, které jsou neopravitelné, a jsou nemoci, na které se umírá… Právě díky práci hospice toto můžeme přijmout do svého života, a uvědomit si, že smrt je součástí našeho života.
Děkujeme za rozhovor.
Iva Marková