26. října 2020
z naší Charity
Adéla Jedličková je dvacetiletá slečna z Kunvaldu, která spolu s rodinou doprovázela svou prababičku ke konci života. Sama je zdravotní sestra, takže péče o pacienta jí nebyla cizí. Zkušenost odchodu blízkého člověka ze života ji ale ovlivnila natolik, že se rozhodla stát hospicovou sestrou. Dnes pracuje na celý úvazek v rychnovské nemocnici a vedle toho ještě dálkově studuje tříletý obor „dětská sestra“ v Brně.
Chci se stát hospicovou sestrou
Adéla Jedličková je dvacetiletá slečna z Kunvaldu, která spolu s rodinou doprovázela svou prababičku ke konci života. Sama je zdravotní sestra, takže péče o pacienta jí nebyla cizí. Zkušenost odchodu blízkého člověka ze života ji ale ovlivnila natolik, že se rozhodla stát hospicovou sestrou. Dnes pracuje na celý úvazek v rychnovské nemocnici a vedle toho ještě dálkově studuje tříletý obor „dětská sestra“ v Brně.
Můžete říci něco o prababičce a její nemoci?
Babičku jsme měli doma sedm let. Byla soběstačná, ale po třech letech se jí to začalo plést – najednou nevěděla, kde je záchod nebo kuchyně. Letos v zimě se její stav hodně zhoršil, nepoznávala už návštěvy, a začátkem března se nepostavila na nohy. Jednoho dne babičku odvezla záchranka s tím, že má žlučníkové kameny. Já jsem v tu dobu studovala střední zdravotní školu v Ústí, takže jsem za ní chodila v rámci praxe i přes zákaz návštěv. Pouštěla jsem jí pohádky, volali jsme jí přes videohovory. Ale nebylo to s ní dobré. Nakonec byla na vlastní žádost propuštěna domů. Půjčili jsme si elektrickou polohovací postel z Charity. Doma to chvíli šlo, ale pak dostala velké bolesti. Sestřičky z domácí péče v Žamberku, které k ní jezdily, nám řekly o možnosti domácího hospice. A protože jsme nechtěli, aby babička šla do nemocnice, druhý den jsme oslovili Domácí hospic Alfa-Omega.
Kolik vás doma na péči bylo?
Já se sestrou, maminka a nejkrásnější vztah měla babička s mým šestiletým bratrem. Narodil se, když bylo babičce 80 let, a byla na něj hodně fixovaná. Od malička byli spolu, starala se o něj, byli to nejlepší kamarádi. A když babička onemocněla, začal se starat bratr o babičku - ukazoval jí, kam má jít, byl u ní, povídali si spolu. Nejdřív chodila za ruku ona s ním, pak on s ní…
Co pro vás hospicové sestry znamenaly?
Velkou oporu. Všechno nám vysvětlily, a hlavně pomohly babičce od bolesti. Jezdily k nám asi týden, babička zemřela 20. března. Když skonala, volali jsme sestřičkám, které do hodiny přijely, přestože byly na druhém konci okresu. Pomohly nám se vším, co bylo nutné po smrti udělat. My jsme se o babičku starali, jak jsme uměli nejlépe, ale když přijely sestřičky a promluvily na nás, to byl pro nás balzám a povzbuzení. Pomáhaly nám hlavně psychicky, protože tato situace je pro rodinu, která vyprovází svého blízkého, velmi náročná.
Co vám hospic nabídl vedle zdravotnické péče?
Sestřičky nám poradily možnost návštěvy pana faráře. Na babičce totiž bylo vidět, že by už ráda odešla, ale stále ji něco drželo tady, volala neznámá jména, volala maminku… Asi měla v sobě nějaké zranění, neodpuštěné křivdy, nevíme… I když se s ní přišli rozloučit všichni z rodiny, stále nemohla odejít, stále se trápila bolestmi fyzicky, a asi i psychicky... Souhlasili jsme tedy s touto nabídkou, a přijel k nám pan farář Keller z Horní Čermné. Nejdřív promluvil s námi, pak zůstal sám s babičkou a modlil se s ní. Jeho návštěva nás všechny uklidnila. Pomohlo to…
Jak bral odchod prababičky malý bratr, když na ni byl tak upnutý?
Překvapivě dobře, ale opět nám v tom pomohly sestřičky z hospice. Viděli jsme, že smrt je blízko, ale nevěděli jsme, jak mu to říct. Sestřičky nám poradily, ať mu nic netajíme, ať s ním mluvíme na jeho úrovni, ale pravdivě. Tehdy jsme mu řekli, že babička brzo odejde, že už tu nebude. Ale že se z ní stane hvězdička, a bude pořád s ním. Brácha to tehdy nemohl vůbec pochopit, hrozně brečel. Ale vybrečel se z toho. Za dva dny babička zemřela. Těsně před smrtí šel k ní, dal jí pusu a řekl: „Ahoj babi, mám tě rád“. Když babička zemřela, šel ji pohladit. Zvládl to nejlíp z nás všech. Stále na babičku myslí, ale pochopil to a přijal.
Čím vás tedy tato rodinná zkušenost oslovila natolik, že se chcete stát hospicovou sestrou?
Zažila jsem umírání dvou babiček. Obě chtěly zemřít doma. Té první babičce se to nepodařilo, trápila se v nemocnici na přístrojích. Pořád chtěla domů, ale nešlo to. Této babičce se to podařilo. Také v nemocnici brečela, že chce domů. Myslím, že zemřít doma je pro lidi velmi důležité. Možná ani nedokážeme vysvětlit přesně proč, dokud sami v té situaci nebudeme. Je to důležité pro pacienta i pro jeho rodinu. Je důležité, aby lidé netrpěli bolestí, aby byli v klidu, aby si narovnali rodinné vztahy… A v tom všem nás doprovází právě hospic. Pomáhají nám tohle všechno zvládnout. A já bych to do budoucna chtěla dělat také, protože to má smysl.
/im