18. května 2020
z naší Charity
Součástí týmu Domácího hospice Alfa-Omega je vedle zdravotních sester, lékařů a sociální pracovnice také psycholog a duchovní. Co dělá hospicový psycholog, na to jsme se zeptali Mgr. Simony Hybšové: „Především sloužím jako podpora pro tým. Každý týden se potkáme na poradě, míváme intervize, kde sestřičky mají prostor probrat, co zažily, co by potřebovaly, s čím jsou spokojené, a s čím naopak. Pravidelně dvakrát měsíčně jezdím s kolegyněmi do rodiny navštívit pacienty.“
Rodina, která se stará o umírajícího pacienta, se snaží zorientovat v nové situaci, a zpočátku řeší zejména zdravotní péči a její systém. Pečující myslí především na své blízké - vlastním potřebám zpočátku nevěnují pozornost. Jsou ale ve velkém psychickém vypětí, a proto je práce s emocemi a prožíváním náročné životní situace pacienta i jeho rodiny součástí hospicové péče. Naše hospicové sestřičky tedy fungují nejen jako zdravotníci, ale i jako „psychosociální“ pracovníci. Umí to. Umí rodinu doprovázet v tom, co prožívá. Umí pečovat o pečující. Umí jim vysvětlit, že umírání sice nejde zastavit, ale přesto mohou pro svého blízkého ještě něco udělat. Umí vysvětlit, že to, co jako pečující dělají, je to nejlepší, co mohou udělat, že nemusí dělat víc. „Máme výborné sestřičky, kterým stojím v zádech. Jsou citlivé a umí být hodně jemné, ale i pevné a jednoznačné, protože obojí je potřeba. K pacientům nechodím často, protože ony to zvládají - jsou to zdravotní i psychosociální profíci,“ říká psycholožka na adresu svých kolegyň.
Když se psycholog dostane do rodiny, co tam konkrétně řeší? Na to Simona odpovídá: „Často se stává, že volají pečující, že by si se mnou chtěl pacient popovídat. Ale když tam přijedu, zjistím, že nemocný si vlastně nechce popovídat, že to nepotřebuje, a že to má srovnané. Kdo to ale potřebuje, jsou ti pečující. Všichni máme tendenci promítat svá témata do druhých. Takže sice pečující chce psychologickou podporu pro nemocného, ale potřebuje ji pro sebe. V některých rodinách se téma umírání neotevírá ani v případě, že člen rodiny umírá. Jeden druhého před touto informací „chrání“ a nesmí se o tom mluvit. Je dobré to říct, aby se vztahy vyčistily. Příbuzní často rozumem chápou, že blízký umírá, ale na emocionální rovině to nepřijali. Může být užitečné to propojit, aby svého blízkého vnitřně „propustili“, aby mu to řekli, a aby pacient mohl zemřít v klidu a bez pocitu, že tam ty druhé nechává napospas.“
Slovo „hospic“ evokuje smutek a tíseň, ale v kanceláři Domácího hospice Alfa-Omega je často slyšet smích. „Sestřičky mají specifický druh humoru. Jsou veselé, energické… Navíc většina z nich má za sebou zkušenost s umíráním vlastního rodinného příslušníka, a díky tomu si umí představit, co klienti našeho hospice prožívají a řeší. Jsou to lidé na správných místech. I proto mě baví moje práce – dělám se skvělými lidmi…“ uzavírá Simona Hybšová.
