24. března 2022 z naší Charity

Den katastrofa - Aneb co se skutečně stalo, mohlo by se stát a možná se i stane na ústecké Charitě

Budík je neúprosný. Vyzvání pokaždé ve chvíli, kdy se mně nejlíp spí. A nedá se ukecat ani o minutu. Vím, že kdybych si s ukecáváním začala, zaspala bych. Tak to raději ani nezkouším a zahajuju svůj pracovní den. Je pět hodin. Dnes ale neprožiju běžný zápřah, nýbrž „den katastrofa“. I když, záleží, jak se na to podíváte. Možná se na svět klube celkem fajn dopoledne. Obleču se do červené pracovní bundy a vyrazím. Venku leje jako z konve a je docela kosa. To nic nemění na tom, že strávím  dost času v terénu. Ale pěkně popořádku. Už je asi nejvyšší čas uvést na pravou míru, že jsem CHARITNÍ SESTROU PRACUJÍCÍ V DOMÁCÍ PÉČI. Tohle zaměstnání mě hrozně baví. Proč? Přece pro to všechno, co zažiju. I proto, že vlastně nikdy nevím, co zažiju.

Na základně si sbalím převazový kufřík, krabici s jehlami a stříkačky, tonometr, oxymetr, doklady k autu, respirátor, svačinu – a mladíka, studenta posledního ročníku SZŠ, který se mnou dnes bude absolvovat školní praxi. Výjimečně tedy nebudu své klienty navštěvovat sama, ale mám pomocníka. Student je adrenalinový typ a moje práce se mu zdá moc klidná. Cože? Myslí si, že pohoda klídek, tabáček? To se teda hodně plete. Zazvonit na dveře, prohodit zdvořilostní frázi s upovídaným seniorem, píchnout mu pár jednotek inzulinu a popojet zase o pár domů dál. No dobře, může to tak nejdřív vypadat, chvíli. Hned při druhém vylézání z auta student tichým mručením vzdoruje. Venku padají kroupy. Nemáme na výběr, musíme mezi nimi slalomem sprintovat. Aha, tady nezvoní zvonek. Klepeme na dveře, voláme. Konečně pootevřela škvíru ve dveřích rozespalá paní v županu a natáčkách. Protáhli jsme se dovnitř a paní jsme převázali bolavou ruku. Pokračujeme dál. Student zdrávky cestou trochu rozvazuje. Dozvídám se, že jsem ve věku jeho maminky. Kluk vypadá docela fajn.

Na další návštěvě zjišťujeme, že obyvatel vysokého činžáku má zvonek sice funkční, ale je na invalidním vozíku. Hodil nám klíče z okna. Klíče zachyceny a běžíme do schodů. Ouha, další malá komplikace. Velmi slabá žárovka. S tímhle osvětlením bychom se netrefili ani nohama do papučí, natož jehlou do žíly. Naštěstí má nemocný pán baterku. A my dva dohromady čtyři ruce. Student tak díky mému přesnému zamíření světelného paprsku zaznamenává úspěch v podobě dvou naplněných zkumavek krve. Déšť i krupobití ustalo, ale naše pochůzky za pacienty pokračují. Převázali jsme břicho veselé obézní paní a v jednom sídlištním bytě jsme byli dokonce vyzvaní k pěveckému doprovodu klienta, který s vervou prohrábl struny kytary. Následovala návštěva u nerudného důchodce, co celý život pracoval jako lékař. Ošetřili jsme panu doktorovi nohu a přitom jsme se snažili nepřipouštět si jeho špatnou náladu. Nejraději by si nohu převázal sám a úplně jinak, než to děláme my. Zatímco nás pán napomíná a poučuje, jak se dělaly převazy před padesáti lety, našly si mé dlouhé vlasy jeho po bytě volně poletující korely. Během chvilky je rozcuchávají a stavějí si z nich cosi jako ptačí hnízdo. Všímám si, že tady to studenta (pěkně škodolibě) začalo dost bavit. Být tady o pidisekundu dýl, snesli by mně ti drzí opeřenci na hlavu snad i vejce! Poslední zákruta bandáže a frčíme dál.

Ehm, nefrčíme. Auto se mé chuti frčet o závod docela vzepřelo. Připadá mi, že jede pomaleji, než chci. Ale vždyť já vím, že rychlost se dodržovat musí, obzvlášť v zalidněné obci. Zaparkováváme na k prasknutí plném parkovišti. Rychlou chůzí se přemisťujeme k třípatrovému domu. Od paní, která bydlí ve druhém poschodí, máme klíč, protože není schopná chůze. V jejím bytě se střídáme s pečovatelskou službou a mladou neteří. Dnes jsme tady však sami. Paní nedávno upadla a má spoustu odřenin, které jsme přišli převázat. Práce nám jde od ruky, jen se nám hůř dýchá v těsném respirátoru a nevětraném pokoji. Mladík otevřel balkónové dveře a hned se dostavil příval energie. I paní si čerstvý vzdoušek pochvaluje. Spokojeně opouštíme byt, za chvíli má dorazit pečovatelka s obědem. Když za námi zaklaply dveře, polilo mě horko, protože jsme si přibouchli klíče v zámku zevnitř. V tu chvíli už za námi stojí pečovatelka a chrastí svým klíčem. Ještě neví, že se do bytu nedostane. Nemocná bábinka nám otevřít nemůže a z vnější strany není klika, ale nepřístupná koule. Přemýšlíme nahlas – hasiči, zámečník…? Nervózně poskakujeme před domem. A není to sranda. Student oslovuje pána ze sousedství. Chlapík ochotně odbíhá na dvorek a mému svěřenci se objevily šibalské jiskřičky v očích. Vysvětluje mi nějak moc rychle, že je dobrovolný hasič, nebojí se výšek, je plnoletý a… Soused mu s chlapskou rázností podal žebřík. Než jsem se zmohla na nesouhlas, hoch už šplhal po žebříku rovnou na balkón ke staré paní. Hbitě přeskočil nízké zábradlíčko a s hrdým výrazem ve tváři vítězně cinká přibouchlými klíči. Problém vyřešen a mně spadl kámen ze srdce. Teď už jen dokončit ostatní dopolední návštěvy, aplikovat pár poledních inzulinů a po celkem 20 štacích máme hotovo.

Hned vzápětí však zase tužíme fyzičku. Pes Rex se protáhl dírou v plotě a jde po nás. Nestíháme se poradit co teď a rovnou bereme nohy na ramena. Kdo uteče, vyhraje. Hurá! Vyhráli jsme. Skočili jsme do auta a startujeme vozidlo na cestu k návratu a na zasloužený oběd. Bohužel, také auto dnes nemá svůj den. Trucuje docela tvrdošíjně. Ač držím nohu na pedálu plynu a sešlapuju skoro až na zem, auto se šourá sotva 15km/hod. Protože po nás vůz chce, abychom si všimli pořádně, začíná nechutně smrdět a od kola se mu valí dým. Venku se zase rozpršelo, naštěstí už nepadají kroupy. Jsme se studentem schovaní v nepojízdném autě a snažíme se sehnat číslo na odtahovou službu. Volám bezradně svému muži, který mě obratem ujišťuje, že pán s odtahovkou je už na cestě. Čekání si místo oběda zkracujeme dojídáním okoralé svačiny, na níž jsme ráno nenašli chvilku času. Mladík si pochvaluje dnešní akční den v terénu. Mně zatím chodí na mobil povzbuzující SMS od spolupracovnic, např. AZ DORAZITE NA ZAKLADNU, DAME KAFE A KOLAC. Začínám být veselá a dokonce se trochu směju nahlas. Těším se na kafe, koláč, na sucho v botách i na své milé spolupracovnice a vyprávění, co prožily na svých trasách ony. Mám to tak pokaždé - nemůžu se dočkat, co mě čeká zase zítra.

                                                                          Radka Smolová – zdravotní sestra z DZP Ústí nad Orlicí