Překvapilo mě vzdělávání v Charitě

Pavla Haklová pracuje v Domácím hospici Alfa-Omega od října 2020. Za svými pacienty bude jezdit také na území Králicka, které domácí hospic od letošního roku nově převzal do své působnosti. Zeptali jsme se jí:

Jak jste se dostala k práci v hospici?
Dříve jsem pracovala v nemocnici na JIP, ARO, v LDN i domácí péči. S umíráním jsem se setkávala a často jsem viděla opuštěnost a anonymitu umírajících. Téma umírání doma mi bylo vždy blízké. Proto jsem se jednou zeptala sestřičky z hospice, jestli nemají volné místo. A měli.

Splnilo to vaše představy?
Ano. Vidím, že lidé mohou doma skutečně odcházet bez bolestí a bez neklidu. Práce se mi líbí moc a je tu výborný kolektiv.

Co vás v práci překvapilo?
Že domácí hospic nepracuje jen s pacienty, ale i s rodinou. A pak také intenzita vztahu s rodinou. Člověk když umírá, je to podobné jako když se rodí. Maminka si své spolubydlící z porodnice pamatuje do konce života, protože ty ženy společně něco prožívaly. Stejně je to při umírání. Kdo vás doprovází a podporuje, toho si dlouho pamatujeme. Tuto práci s rodinou zatím teprve zažívám a učím se. A pak mě také překvapila přímost hospicových lékařů vůči pacientům i rodině – mluví o stavu pacienta na rovinu, nic nezakrývají.

Jak se lidé s tou nemilosrdnou pravdou vyrovnávají?
Někdy jsou lidé na smrt připraveni, někdy je to pro ně šok. Přesto ale pacienti přijímají tu pravdu s vděčností, protože na ni můžou nějak reagovat. Mají pak čas vyrovnat se s tím, rodina si může vyřešit spoustu věcí, které by jinak odkládala. Někdy rodina nechce svému blízkému říci pravdu, ale ten pacient to obvykle vycítí. Pak vznikají třecí plochy a nedorozumění. Úkolem hospicového týmu je také tyto vztahy narovnávat.

Jaký máte za tu dobu v hospici silný zážitek?
Když přijdu na první návštěvu k pacientovi, vidím často bolavého, nešťastného člověka. A v případě, že dobře nastavíme medikaci, při další návštěvě najdu pacienta bez bolesti a relativně spokojeného. Tahle proměna je pro mě silný zážitek. Vždy mě také překvapí, jak nám jsou pečující a pozůstalé rodiny vděčné právě proto, že v nás mají oporu a nejsou v té situaci sami.

Jak se vám daří vyrovnávat se se smrtí, aby člověk emocionálně netrpěl nebo neotupěl?
Věřím, že smrtí život nekončí. Odcházení je sice těžké, ale věřím, že pak následuje něco lepšího.

Jak se vám tedy pracuje v hospici, který provozuje Oblastní charita Ústí nad Orlicí?
Výborně. V hospici je skvělý kolektiv a co mě překvapilo na Charitě je fakt, jak se tady dbá na vzdělání. Řada lidí studuje nebo se vzdělává, a vzájemně se v tom podporují. V tom je Charita velmi pokroková. Nejen že vzdělávání umožňuje, ale i platí. S tím jsem se ve své praxi setkala jen zřídka. Na mnoha pracovištích to funguje tak, že si seminář musíte sama zaplatit a vzít si na to dovolenou. Tady se lidé ve službě vzájemně zastoupí. To jsem jinde nezažila a je to velký benefit pro zaměstnance.

Děkujeme za rozhovor.

Zpět Nahoru Tisk