26. února 2021
z naší Charity
Život každého člověka provází služba druhým lidem - dětem, partnerovi, kolegům v práci, služba určitému cíli. Na tuto cestu se většina z nás vydá v manželství či partnerství a s dětmi. Někdo se vydá cestou „single“ a jiný nachází své místo v řeholní společnosti. V Oblastní charitě Ústí nad Orlicí pracují v současné době tři řeholní sestry Společnosti sester Ježíšových (SSJ). Dvě z nich, sr. Pavlu Rychnovskou (39) a sr. Kláru Piskořovou (31), jsme navštívili v půjčovně kompenzačních pomůcek.
Můžete nám říci něco o vaší řeholní společnosti a jak dlouho jste v Ústí?
Sr. Pavla: SSJ vznikla v roce 1981 v rakouském Klagenfurtu a u jejího zrodu stál český jezuita původem z Dolní Čermné P. Robert Kunert. Nyní má 42 sester, v Čechách 31, tři jsou v Římě a osm v Rakousku. Charakteristickým rysem naší Společnosti je řeholní život ve světě. Chodíme do civilních zaměstnání, nežijeme v klášteře, ale v malých komunitách na různých místech. Pracujeme ve službách církve jako pastorační asistentky, učitelky a ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Do Ústí nad Orlicí jsme přišly ve spolupráci s Oblastní charitou v roce 1997 a bydlíme v jejím služebním bytě. Teď jsme tu čtyři, tři pracujeme v Charitě: spolu se mnou sr. Klára, a pak sr. Pavlína, která je zaměstnaná ve službě osobní asistence. Sr. Olga se věnuje duchovní formaci novicek a pomáhá mladým lidem v rozlišování životní cesty. Důležitou součástí naší spirituality je také modlitba za nová duchovní povolání.
Zmínila jste novicky. Můžete blíže vysvětlit, kam tyto ženy směřují?
Sr. Pavla: Novicky jsou zájemkyně o řeholní život. Během dvouletého noviciátu poznávají ony samy i řeholní společnost, zda je tento život pro ně vhodný. Pokud po dvou letech obě strany vnímají soulad, složí novicka časné sliby, tj. slib chudoby, poslušnosti a čistoty. Ty jsou časově ohraničené, u nás nejprve na dva roky, pak na tři a teprve po osmi letech se skládají věčné sliby. Osm let tedy má sestra i řeholní společenství na vzájemné poznávání a na to, aby zjistily, zda je tato cesta pro ně dobrá nebo ne.
Obě jste do řádu přišly z vysoké školy. Co bylo impulsem k tomuto rozhodnutí?
Sr. Pavla: Vyrůstala jsem ve věřící rodině. Chodila jsem do společenství mladých lidí, jezdila s nimi na tábor, kde se formoval můj vztah k Bohu. Postupně jsem více začala vnímat, že mě Bůh přitahuje svojí osobní láskou, a z toho pak pramenila moje touha po řeholním životě - odevzdat se cele Bohu.
Sr. Klára: Původně jsem jako většina žen chtěla mít manžela a děti. V roce 2012 jsem se poprvé setkala se sestrami SSJ a navštívila jejich duchovní obnovu. Hledala jsem, co se životem. Mezitím jsem měla známost, ale poznala jsem, že to není pro mě. O Vánocích 2015 jsem zakusila jakési vnitřní volání, které mě nasměřovalo právě k SSJ. Teď jsem druhý rok v noviciátu a připravuji se na zasvěcení Bohu řeholními sliby.
Jak dlouho jste v Charitě, co děláte a jak se vám tam líbí?
Sr. Pavla: Pracuji deset let v půjčovně kompenzačních pomůcek a od roku 2014 mám na starosti také sociální sprchu pro lidi bez domova. V Charitě se mi líbí. Je tu přátelské prostředí, cítím podporu i ze strany vedení. Líbí se mi velkorysost, s jakou se v Charitě dbá na vzdělání zaměstnanců. A samozřejmě vidím, že služby, ve kterých pracuji, jsou potřebné a využívané.
Sr. Klára: V Charitě pracuji teprve od září 2020 jako pečovatelka v Domě pokojného stáří sv. Kryštofa v Ústí nad Orlicí-Kerharticích. Dva dny v týdnu dopoledne zastupuji v půjčovně kompenzačních pomůcek. Práci dělám ráda, je pro mě obohacující.
Co vám práce v Charitě přinesla?
Sr. Pavla: Je to škola života. Setkání s lidmi, kteří doma pečují o své blízké, i s lidmi bez domova byl pro mě úplně nový vhled do jejich životů a problémů. Naučila jsem se lépe komunikovat, vysvětlovat, naslouchat. Je to intenzivní práce s lidmi, kterou jsem do té doby v takové míře nezažila.
Potkáváte se s lidmi, kteří doma dnem i nocí pečují o své blízké. Pracujete s lidmi bez domova, vidíte chudobu. Co to s vámi udělalo?
Sr. Pavla: Často si uvědomuji, jak se mám dobře. Jsem vděčná za spoustu věcí, které mám, a kterých jsem si dřív ani nevšimla. V půjčovně se setkávám s lidmi, kteří léta pečují o nemocné a považují to za samozřejmost. Jsou třeba unavení, ale bez nich by to nešlo. Ta pečující rodina, která je doma k dispozici pacientovi, tam musí být. A to je vždy krásné a dojemné, když v rodině fungují vztahy. Snažím se tyto lidi vždycky podpořit a pochválit. S radostí také pozoruji, jak se rozšiřuje služba našeho domácího hospice. Řada rodin, která se stará o umírajícího blízkého člověka, sem chodí pro pomůcky a opět považují svou péči za samozřejmou. Jsou rádi, že k nim jezdí sestřičky, ale právě rodina je v domácí péči nejdůležitější.
Sr. Klára: Práce pečovatelky v Charitě mi rozšířila obzory. Spousta lidí se dlouho a nezištně stará o své příbuzné, věnuje jim čas a považuje to za normální. Snažím se je potěšit a říkat jim, že to je hezké, co dělají.
Řeknete nám nějaký zajímavý zážitek z vaší služby?
Sr. Pavla: Vzpomínám si na klienty sociální sprchy - jeden pán bez domova bydlel v osobním autě a každý týden se chodil do sprchy umýt. Postupně se mu podařilo vyřídit si invalidní důchod, a nakonec mu byl přidělený i městský byt, takže k nám přestal chodit. Po čase jsem ho náhodou potkala ve městě. Říkal, že se má dobře, že musí hodně šetřit, ale zvládne zaplatit nájemné a před Vánocemi mi přinesl tašku vlašských ořechů.
Jiný klient, který sem chodil, se dost rozčiloval, takže člověk by z něj mohl mít i strach. Jednou zase začal z nějakého důvodu křičet, a já jsem ho slušně poprosila, aby na mě nekřičel. On se zarazil, omluvil se mi, a už nikdy na mě nekřičel. To pro mě byla důležitá zkušenost: když s lidmi jednáte slušně, můžou na tu vlnu slušnosti také přejít… Někteří bezdomovci mi podrží dveře, když vcházím do místnosti, to je od nich milé.
Jak se vám spolupracuje s ostatními kolegy a kolegyněmi v Charitě?
Sr. Pavla: Zvykli jsme si na sebe, vycházíme spolu velmi dobře, ačkoliv jsme pro ně možná trochu otazník. Spolupracuje se nám výborně. Cítím se dobře tam, kde jsem. Ze srdce mi probleskuje vděčnost za dar řeholního povolání. Mám v sobě hluboký vnitřní pokoj, který mi pomáhá přenést se přes případné nesnáze.
Děkujeme za rozhovor.