17. srpna 2022
z naší Charity
Rudolf Holeček (1936) je bývalý lesák. Specializoval se na mechanizaci lesních prací, ale rozuměl i všemu kolem, a ve svém oboru patřil k uznávaným odborníkům. Les miluje dodnes, i když už zůstává jen v jeho bohatých vzpomínkách.
Pan Holeček má dvacet let cukrovku, která vyústila v nekrózu na nohách. Jeho stav se zhoršil po prodělaném onemocnění koronavirem, kdy se přestal hýbat a nemohl se ani posadit na posteli. Teď je už přes rok doma upoután na lůžko. Když se vrátil z nemocnice a Albertina, půjčila si rodina z Charity polohovací postel a začali shánět potřebnou péči.
Dcera Jitka Matějíčková bydlí v domě v Lukavici, a tak se o tatínka nejvíc stará právě ona. Sama chodí do práce na směny, takže zorganizovat systém péče nebylo zpočátku vůbec jednoduché. I když spousta starostí zůstává i teď na ní, péče o tatínka funguje bez problémů i díky dalším službám. „Sestřičky z Charity chodí každý den dvakrát podle toho, jakou mám směnu v práci. V pondělí, středu a pátek převazují a ošetřují tatínkovi nohu, každý den dávají léky a inzulín. Pak k nám jezdí letohradské charitní pečovatelky a pečovatelky ze Žamberka, které tatínka nakrmí, umyjí, popovídají s ním. Se všemi třemi službami je výborná spolupráce. Nebýt jich, musela bych tatínka dát někam do ústavu,“ uvedla paní Matějíčková.
Ráno v osm hodin přijíždí k panu Holečkovi sestřička z charitní Domácí zdravotní péče Letohrad Markéta Majvaldová. Po uvítání si připravila zdravotnický materiál, odstranila pacientovi obinadlo, kterým měl zavázanou nohu, zkontrolovala amputované prsty a stav okolní nekrotické tkáně a ošetřila speciálními přípravky pro diabetiky Braunovidon. Sestřička si před pacientem stav jeho nohy nahlas pochvalovala. Pak zkontrolovala celou nohu a také druhou končetinu, aby případně zachytila hned v počátku jakékoli poranění, které by bylo nutno ošetřit. Po celou dobu hovořila s panem Holečkem, vyptávala se ho, jak se cítí, co dělá, a vzájemně si vypravují. Markéta postupuje rychle, ale přesně a profesionálně. Dopoledne ji čeká ještě dalších osm pacientů.
Pan Holeček je viditelně spokojený a veselý. „Teď momentálně mě nic nebolí. O těch nohách sice vím, ale není to bolest. Ani ty amputované prsty nebolí. Jsem rád, že jsem doma. Stavuje se tu u mě dost lidí – kamarádi, sousedi, děti, vnoučata, pravnoučata. Nemůžu naříkat, jsem nadmíru spokojený,“ pochvaloval si pan Holeček.
Paní Matějíčková toho má jistě dost na starosti a někdy je opravdu náročné všechno zvládnout. „O víkendu mi pomáhá manžel tatínka umýt, nakrmit, obstarat. Do toho práce, domácnost, zahrada, ani nemám čas na vnoučata,“ vypráví Jitka Matějíčková. „Ale když vidím, jak je tatínek spokojený, tak vím, že to zvládneme.“
Jitku potěší, když si její dospělé děti přijdou popovídat, když se může potěšit bezelstností a roztomilostí malých vnoučat. Dává jí to sílu, kterou zase ona dává do péče o tatínka. A ty děti to všechno vidí…
Za Oblastní charitu Iva Marková
